Byla to jedna z prvních oblastí psychologie, která mne začala zajímat. I z kusých informací, které jsem tenkrát měla (minulý režim chápal psychoanalýzu jako buržoazní přežitek), jsem získala pocit, že psychoanalýza nejen vysvětluje vznik duševních úchylek, poruch a potíží, ale také popisuje, kterak na sebe příznaky navazují a jak se vyvíjí jeden z druhého. Kupodivu jsem po letech zjistila, že jsem do značné míry odhadovala správně.
Psychoanalýzu jsem pak na několik let odložila – hlavně pro její obtížně stravitelný symbolický jazyk; až později jsem se s výrazivem porovnala. A abyste se případně nenechali podobně odradit, čtěte dál….
Že psychoanalýzu založil Freud, rodák z Moravy (městečko Příbor), je asi obecně známo. Na Freuda navázalo mnoho epigonů a trochu zlehčeně se dá říci, že každý z nich vytvořil vlastní odvětví psychoanalýzy, ne-li celé psychologie. Nejznámější asi budou Jung (všichni znají..), Adler (Individuální psychologie – vše je obrana já), Fromm (psychodynamická psychologie), Kleinová, Freudová, Erikson (psychologie důvěry). Jmen a teorií k nim patřících jsou desítky.
Specialitou psychoanalýzy je, že terapeut je zasvěcen za zvláštních podmínek – jako v magii. Analytický terapeut musí být psychiatr nebo psycholog a musí sám projít analýzou, která trvá okolo pěti let dosti intenzivní práce, dá-li se slovem práce označit ležení na pohovce. Psychoanalytici mají pocit výlučnosti, bývají to nenápadně autoritativní lidé s oním filmově uklidňujícím hlasem, zcela uzavření, ale přesto vyvolávající důvěru.
Ležení na pohovce, které jsem zmínila, je ne zcela jednoduchá terapeutická činnost. Podstatou je, že ležící klient má za úkol říkat vše, co mu slina na jazyk přinese. Prvotní myšlenková tříšť se změní ve smysluplný proud nápadů a asociací, které brzy narazí na emoční jádro, konflikt či komplex. Doporučuji všem aby si tuto metodu zkusili, i víckrát než jednou. Dělá se to takhle:
Vezměte si nahrávací zařízení (přehrávač, flash s mikrofonkem nebo telefon), lehněte si v klidu a nikým nerušeni na pohovku, gauč nebo otoman, zapněte nahrávání a začněte mluvit. Nejdřív vám to nepůjde, ale když to nevzdáte, za chvíli se chytnete. Jestli jste poctiví, budete se brzy divit, co vše z vás tryská. Za hodinku pokus zastavte… a zkuste zase za tři dny až týden. Je lepší, když nahrávky po sobě posloucháte nejdřív za měsíc, ale i později. Je to analytický pokus napůl, protože vám chybí terapeut; proto z něj budou mít užitek především ti, kdo jsou zvyklí pozorovat a hodnotit svoje myšlenky.
Psychoanalýza totiž stojí na tom, že vás někdo poslouchá, kdo umí zareagovat tak, že moc nereaguje, ale nastaví se. Kromě divokého názvosloví totiž tato metoda operuje s kouzlem, které se nazývá přenos. S ním tento způsob terapie stojí a padá, na něm zcela závisí.
Přenos je duševní stav, který vzniká přenesením vlastních postojů, traumat, nejistot na analytika (analytičku). Je to velmi důvěrný vztah, založený na pocitech, častěji negativních a často vzájemných, přičemž pacient a terapeut se od sebe liší jen tím, že druhému je jasné, jak s emocemi pracovat a nepodlehnout jim, často i nedat je najevo. Psychoanalýza daleko víc pracuje s přenosem než s výkladem, vysvětlením nebo radami. Přenos umožňuje klientovi jakési odžití starých traumat s tím, že souběžně pochopí jejich podstatu. Klient se na sebe podívá z dálky, s odstupem. Analytik jej jen občas pošťouchne, jinak mlčí.
Příklad: Na analytika se často přenáší vztah k otci. Při terapii se proto k terapeutovi můžeme chovat jako k otci, cítit tutéž nejistotu, vztek nebo odpor. Postoje zaujímáme automaticky, nejsme si jich vědomi – přitom to mohou být právě ony, co komplikuje náš život. Úkolem psychoanalytické terapie je, aby pacient mluvením a z něj vyplývajícím sebepozorováním si uvědomil všechny nevědomé pohnutky, které ovlivňují jeho prožívání, nazírání, tužby, preference či postoje, protože každý akt, který člověk vykoná, má svoji skrytou příčinu. Uvědoměním si těchto příčin, jejich interpretací a znovuprožitím – přesněji řečeno komplexní změnou, která tímto vzniká a kterou asi neumím dobře vysvětlit slovy – jsou odstraněny potíže, s nimiž člověk do terapie vstoupil.
Laický názor říká, že základem psychoanalytických vysvětlení naší existence, postojů atd. je sex. To je přitažlivé, ale nikoliv pravdivé. V době, kdy psychoanalýza vznikla, byl ale sex velmi zásadním tabu, proto se objevoval mezi potlačenými myšlenkami každého tehdejšího pacienta hned za hranicí vědomí. Ve skutečnosti psychoanalýza vysvětluje vše na základě raných objektních vztahů – tzn. vztahů k základním objektům: matce, otci, vychovatelům, prarodičům, ale taky matčinu prsu jako prvotnímu zdroji slasti (=nasycení) nebo pohlavním orgánům, jejichž osahávání a hraní si s nimi je také často zdrojem libých pocitů. Později obecně oblíbené vrtání se v dětství a obecně v minulosti má základní kámen v psychoanalýze – základní proto, jelikož předtím nic podobného nebylo.
Z psychoanalýzy je asi nejznámější Oidipův komplex, který je obecně chápán jako touha syna pokořit otce a získat pro sebe matku. I to je pravda jen částečně. Za základními postavami otce a matky se skrývají i postoje k sobě, i postoje k celé realitě. Zatímco matka více souvisí s já dítěte, otec zastupuje spíše vnější svět. Když dítě zjistí, že existují dvě pohlaví a samo se s jedním ztotožní, musí zaujmout nějaký postoj k pohlaví opačnému. Vyhranění se a zaujetí postoje k pohlaví vlastnímu, stejně jako podvědomé přijetí údělu, spojeného s daným pohlavím, je základem toho, co je pojmenováno jako oidipský komplex. Do té doby se dítě zabývalo jen samo sebou, svým pocitem slasti – a najednou je jednota pohledu rozbita tím, že existují dva druhy zásadně odlišných lidí a já dítěte má poloviční možnosti, protože něčím je, ale něčím není. Druhou půlku je tedy třeba dobýt.
Protože v době Freudově byly ženy silně podceňovány a sám Freud se ženami (ale ani kojenci a batolaty) moc nezabýval, vznikly v jeho pojmosloví matoucí spojení – jako právě oidipský komplex nebo závist penisu u dívek. Tyto pojmy vysvětlují to, co bylo řečeno v předchozích řádcích; jen tak činí podivným jazykem.
Z psychoanalýzy budete znát také pojem narcismus. Dítě se narodí jako uzlíček nevědomých vjemů, možná pocitů, až teprve prvními zážitky a zkušenostmi, při nichž přijímá slast (=to, co je příjemné) nebo je mu slast odepřena, se tvoří organizující struktura osobnosti, zvaná ego. Ego není nic hanlivého – osobnost, která nemá ego nebo je má slabé, se rozpadá, člověk se tzv. zblázní. Typickým případem úplného rozpadu ega je schizofrenie. Lidé s nevyhraněným egem jsou neurotičtí nebo narušení. Podstatou duševního zdraví, adaptace na prostředí a osobní spokojenosti je proto dobře ustavená osobnostní organizační struktura, tedy silné ego. To, že má ego pozitivní vztah samo k sobě – jinak by se nemohlo vyvinout – se jmenuje narcismus. Ten je jakoukoli podobou sebelásky. Existuje samozřejmě narcismus zdravý a chorobný. Protože psychoanalýzu podstupují takřka výhradně lidé s narušenou osobnostní strukturou, je narcismus jedním ze základních pojmů.
11. 4. 2012
Views: 2
