Ne že bych zase pátrala až tak usilovně, ale člověk má všelijaké nápady, jak tak kolem něj ty roky zrádně běží, že.
Kočka
Pokus o silové zvíře, tehdy jsem o jejich existenci věděla jenom z pohádek a beletrie, jiné prameny nebyly. Kočka je ženská, sexuální, mazlivá, ale nepodrobí se. Chci tedy být jako kočka, mít vlastnosti kočky.
Kočky jsem si pořídila a žila s nimi. Pokoušela jsem se přímo vcítit do jejich těl i do kočičích duší. Spojení s kočkou jsem si představovala jako nápodobu tohoto zvířete, občas problesklo vcítění: Máš svobodu, kočko, držíš se domu, ale v rámci domu umíš být nepolapitelná. Jsi živa z atmosféry příbytku, který je tvým domovem, jsi v něm všude a nikde.
Had
Hada jsem měla jako silové zvíře dlouhé roky. Ještě dnes mi má had co říci, ač původní propojení zmizelo.
S tímto a s každým dalším zvířetem jsem se spojovala pomocí meditace, v níž mám vyšlapanou cestu do vnitřního chrámu a do dalších prostor, kde mohu silové zvíře nalézt, pokud si toto dám před cvičením za úkol. Silové zvíře jsem si vždy předem vybrala, protože když jsem to nechala na zvířatech, jenom okolo mne pobíhaly, poletovaly a dělaly si legraci, jako kdyby za mnou žádné nechtělo.
Hada jsem nalezla ve svém chrámu ležet na oltáři. byl tenký a černý, na zádech měl zřetelnou žlutou kresbu. Myslím, že nebyl delší než dva metry. Nechal se ode mne uchopit a nést. Už při prvním setkání, ale i při každém dalším (setkání probíhala v chrámu a dalších prostředích, svá zvířata si domů nenosím), jsem měla pocit, že hadu nikdy neporozumím, že zacházím s nezkrocenou silou, která je cizí mé představě a vůbec lidské mysli. S hadem jsem udržovala nepřímé telepatické spojení. (Vždycky mi to takhle funguje. To, o čem se mnou bytost komunikuje, si částečně uvědomím hned jako představy; já se zase mohou představou ptát – tedy ne přímo slovy. Lépe rozhovor reprodukuji až po několika dnech, kdy si pomalu uvědomím, co jsem se dozvěděla. Jako kdyby si moje mysl napřed musela přeložit, co se vlastně dělo a převede mi to do jasnějších obrazů nebo i do slov, pokud to chci). Co jsem se dozvěděla: Jak žije zvíře s jednoduchým mozkem, jak vypadá pudová síla. Jaké to je, když mysl naplňuje pudová síla a v daném okamžiku není nic než hlad – nasycení, teplo, nepřátelství. Zajímavé je, že hadi nepociťují velké nepřátelství, protože nemají strach. Mají jen hlad a jsou-li nasyceni, neútočí. Taky jejich rozmnožovací síla nemá sexuální charakter, spíše ji vnímají jako úkol, než jako sex v našem slova smyslu, který je spojený s naléhavou potřebou a následnou slastí. Ač se had klikatí, je síla hada zcela přímočará, bez zákrut a odboček, protože jeho mysl je naplněna jedním.
Hady jsem později chovala a mohla jsem je pozorovat, což mi hodně pomohlo se k poznání, které mi had sdělil, přiblížit.
Pavouk
Tím myslím sklípkana, tj. to veliké, černé, chlupaté stvoření. Spojení s tímto silovým zvířetem se mně nepodařilo. Když jsem našla (po zavolání) pavouka ve svém chrámu, měla jsem silný pocit strachu, ačkoliv se pavouk nechoval nijak nepřátelsky. Snažila jsem se přizpůsobit, ale marně. Bála jsem se vzít zvíře do ruky: nevěřila jsem mu, že mi nebude chtít ublížit a nerozleptá mne zevnitř jako brouka, a nevěřila jsem sobě, že nepolámu jeho křehké nožičky. Tato bytost mi byla cizí a moje vědomí se proti ní bouřilo, a ať svůj nesouhlas převtělilo do jakéhokoli strachu, bylo to jasné. Neuměla bych s takovým zvířetem vyjít, proto jsem pokus zrušila.
Taky jsem se pokoušela pavouky nějakou dobu chovat, ale nešlo mi to. Postupně jsem se naučila brát některé i do ruky, ale pavoukům se u mne nedařilo a jejich životy byly krátké. Chov jsem raději vzdala.
Mám ale od té doby pocit, že mám s pavouky cosi nevyřízeného.
Pouštní liška
Toto částečně mytické zvíře je mi ze všech nejvlastnější a dodnes jsme spolu, byť ne tolik jako dřív. Pouštní liška je pro mne totemovým zvířetem Sutecha, který je mi jedním z osobních božstev (druhé je Horus, jak jinak). Je to psovitá šelma podobná šakalu. Pozitivně vnímám i vojevůdce, který tuto přezdívku nosil.
Pouštní liška se mnou chodí po pustinách vesmíru. Toto zvíře není v chrámu, ale v prostoru za chrámem, kam za ní musím projít. Je celkem malá – asi jako skutečný šakal, má veliké uši, protažený čumák a je celá černá. Čeká na mne ve tmě a spolu hledáme hranice vesmíru a vztahy mezi prostorami vně, mezi a uvnitř. Je stále v pohybu a stále míří za svým cílem, který často je cílem mým, protože já si řeknu, co chci prozkoumat a kam dojít. Prošly jsme všechny úrovně Necronomiconu, pátraly jsme po osudu těch, kdo jsou věčně zatraceni, objevily jsme, kde se tvoří a kde sídlí představy pekel, hledaly jsme podoby a vlastnosti všech možných pra-božstev. Ona mne jenom doprovází a ukazuje mi zvláštnosti, kterých bych si při pohybu mezi světy nemusela všimnout. Nikdy není v klidu, stále se její černé tlapky míhají. Na zábavu není čas. Díky pouštní lišce jsem poznala, že Sutech je velmi vzdálený bůh, tak vzdálený, že se k němu nedá dojít. I když jdeme dlouho, celou noc a den a no, i když já se stanu jí, abych byla rychlejší a měla podobu tomuto bohu blízkou, nikdy jsme k němu nedošly.
Pouštní liška je částečně mnou a částečně ztělesňuje Sutechovu moudrost.
Vlk
Zavolala jsem jej na základě vnějšího podnětu. V čase, kdy jsem hledala sílu a potřebovala povzbudit a nasměrovat, mi hodně pomohl a pomáhá mi doposud. Ještě se mnou zůstal.
Vlk přichází do chrámu tehdy, když z něj chci odejít po ukončení rituálu nebo průzkumu. Jako kdyby mi chtěl říct, že je tady proto, aby mi pomohl v praktickém životě. Vždycky působí trochu zlověstně a rozčepýřeně, pokud přichází – anebo se najednou objeví vedle mne. Má přirozenou velikost a obvyklou podobu s převažující šedivou srstí. Je trochu vyzáblý, ale ne vyhublý. Olízne mi pusu, já se k němu přitisknu a pocítím jeho teplé svalnaté, energií nabité tělo, z nějž vyzařuje síla. Vím, že nejsem sama, že mám toho, kdo mne podpoří a kdo mi v nouzi přispívá svou vlastní energií. Jde mně vždy po pravém boku – ať na cestě z chrámu, nebo při následné plavbě v loďce nebo na cestě pěšky. Když se spolu pobavíme, když jej dobře procítím, pak silně prožívám, kterak spolu odcházíme do nekonečné dálky světa.
Vlk je hodně spojený s vnějším světem a s každodenním životem – na rozdíl od pouštní lišky nebo hada. Proto jej mám ve vnitřním chrámu tam, kde jej mám – při návratu do vnějšího světa a u pravé nohy.
Sokol
Toto zvíře bylo inspirováno Crowleyem a jeho cvičeními. Je to zase víc božská forma než kolektivní zvířecí duše, protože tak jsem to chtěla.
Na sokola v některých chvílích meditací prostě nasednu. Tento způsob navázání kontaktu napodobuje náš kontakt první, kdy jsem s liškou cestovala pouští a v jednu chvíli jsem potřebovala vyletět nahoru. Honem jsem přemýšlela, koho zavolat a požádala jsem rudozlatého sokola. Hned jsem jej měla pod sebou. Je tak veliký, že se na něm dá pohodlně sedět – větší než kůň, ale menší než slon. Je majestátný, autoritativní. Je pánem nebes, který je schopný doletět až za hranice vesmíru. Když letíme, jsem zase chvíli sebou a chvíli jím, a dokonce se mi už stalo, že jsem, přitisknutá na jeho peří při střemhlavém letu, se stala pilotem stihačky v boji. Sokol se se mnou nebaví a já to po něm nevyžaduji, chci být jím, ne zuřivým reportérem.
Na rozdíl od průvodkyně pouštní lišky mám se sokolem silný pocit přítomnosti boha.
Dvě poznámky na konec
Ačkoliv chovám psy, nikdy jsem se nepokusila o zavolání psa jako silového zvířete. Nikdy mne to nenapadlo a zatím mne toto silové zvíře nijak nepřitahuje, ač jinak nedám na psy dopustit.
Když jsem při jednom skupinovém povídání o silových zvířatech poslouchala, jaká zvířata mají jiní lidé, měla jsem pocit, že se stále opakují tatáž zvířata. Jako kdyby byla některá oblíbenější nebo obvykle žádaná. Ačkoliv mne to napadlo, ba jsem to zkusila, je těžko zavolat někoho, o jehož životě, chování, zvycích a kolikrát ani podobě nic moc nevím.
leden 2014, Kunkovice u Litenčic
Views: 43
