Moskva (úplně první zapamatovaný sen)
Maminka mne vede ze školky, drží mne za ruku. Jdeme po Holasecké ulici. Díváme se vpravo. Je tam město v troskách. V šedých kusech města pod smutným nebem nejsou žádní lidé, všichni to místo už opustili. Z veliké betonové roury malým praménkem vytéká špinavá voda ze stoky. Zuzanko, to je Moskva, říká mi maminka.
Pohřebiště soch (asi 1982)
Dopolední slunce příjemně září na venkovskou krajinu po dešti. Na vozové cestě je ještě vidět lijákem vymletá korýtka, tráva se svěže zelená. Vycházíme z nižšího domku a nasedáme do auta; nepoznávám ani jednu osobu, ale jsme všichni v dobré náladě, jako po vydařené oslavě.
Střih. Jedeme silnicí a atmosféra se prudce mění. Silnice vede zcela přímo rovnou, pustou krajinou, jejíž plochost nic neruší. Těžká, zatažená obloha nepustí ani závan větru. Po obou stranách silnice rozeznávám střepy. Jsou to lány střepů, oblých a kamenných. Jako podle pravítka jsou náhle od sebe pole rozdělena – druhé pole je po obou stranách plné větších kamenných střepů. Lze rozeznat tvary lidských postav – ruce, záhyby šatů, kusy hlav. Po levé straně se náhle vynořuje obrovská kamenná postava bohyně ve starověkém oděvu s náramky na pažích. Hledí přes silnici kamsi do nekonečna. Je skutečně obrovská. Projíždíme okolo ní.
Střepy po nějaké době zvolna mizí. Silnice vede neúrodnou vyprahlou krajinou, se zažloutlou trávou nehne ani větříček. Vše působí ne-lidsky. Cesta se v poli rozplývá. Před jejím koncem se tyčí betonová hradba mohutného města. Za stěnou je znát proplétání architektonických prvků, které svou koncepcí nepůsobí jako místo pro lidi. Stavba je veliká, bez členitých ploch. Nikde žádná známka života, přesto je znát, že město není opuštěné. Nevěřím, že bytosti, které je obývají, jsou lidmi.
O stihačkách (2005)
Jenom obraz: Jsem na prostranství řídce zarostlém stromy. Nad sebou slyším letadla. Je jich hodně – tak dvacet? Volám na někoho, že jsou to grippeny. Jedno letadlo se z formace odpojuje a naplacato rychle klesá. Jsem překvapená, když kousek ode mne padne a vybuchuje. (26. 7.)
Vidím dvě stihačky, jsou pěkné, lesknou se ve slunci. Letí nízko. Volám na muže: podívej se, letí grippeny! Letadla se točí okolo sebe, předvádí se na nebi. Je to pěkná podívaná. (29. 7.)
Poklady (duben 2005)
Někam jdu v doprovodu neurčité kamarádky. Jdeme cestou mezi luxusnějšími domky, skoro lesem. Poblíž odbočky doleva nacházím na zemi nějaké mince, tak 5 Kč. Mám z toho radost. Jdu dál cestou mezi domky. Všude je živo, chodí tu lidé. Ohýbám se pro další mince, které jsem zahlédla – jsou mezi nimi staré desetníky i platné mince. O kousek dál jsou další a potom, v koleji vyjeté od traktoru, je celá hromada mincí všeho druhu. Sbírám je do kapsy a začínám budit pozornost. Jdu po cestě dál, všude nacházím ty mince a pak dokonce zlatý prstýnek. Už mám plné kapsy a nálezy není kam dávat. Jako kdyby se v zemi rodily.
Pak nacházím poklad zlatých prstenů. Ty si přece nemůžu vzít, říkám si, musí někomu patřit. Nakonec vybírám dva největší kusy. Mají protáhlý kosočtvercový tvar, jsou opravdu velké, jeden s českými granáty. Dávám si je do podprsenky, nemohou se tam vejít. Pomalu odcházím, kamarádka chtěla jít už dávno – lidi na nás civí. Asi závidí, že nacházím tolik peněz a oni nic.
2005
Views: 3
