Je to už hromada let. Magii jsem tenkrát vůbec nerozuměla, psychologický um mi byl nejmíň z 95% taky ještě cizí. Nejmíň rok jsem bydlela ve vyhlášeném brněnském kéru, teď by se řeklo sqatt, s několika dalšími přáteli; lidí všude plno, veselo a živo od rána do rána. A zjara nás nenadále vyhodili. Neměli jsme kam jít.
Bydlela jsem částečně jak kde, částečně zpátky u rodičů. Moje dny zešedly, najednou bylo všude prázdno. Pár týdnů po našem neslavném konci mne napadlo vykonat magický rituál. Jeho účel mělo být povolání pomocného ducha, který by mi bezkrevný až smutný život učinili veselejší. Ač jsem o magických naukách neměla sebemenší povědomí, vytvořila jsem si rituál logicky správně, se začleněním čtyř světových stran a čtyř živlů a se závěrečnou evokací jako bodem uprostřed.
A rituál se zdařil. Hned ten večer jsem měla zcela nezvyklé vize. Začala jsem slyšet praskání, kroky, v rozích bylo tušit stíny a ve vzduchu napětí.
Pak jsem šla jeden večer spát do svého odlehlého pokoje. Místo čtení před spaním přemítám v posteli o svém bídném údělu a bezcílnosti všeho bytí, když tu se mi zrodí v uších zvuk. Trochu pisklavý, trochu hučivý, stále zesilující, ne jeden čistý tón, spíše rozmazané bzučení, ze všeho nejvíc připomínající mnohokrát násobený zvuk tranformátoru nebo drátů s vysokým napětím. Zvuk nekolísá, je stále intenzivnější. Zděšeně třeštím oči do zdi osvětlené lampou. Zvuk začíná formovat na svém pozadí slovo. Slovo se opakuje a v bzičivém podkresu se stává výraznější. „Men-ge-le,“ slyším stále zřetelněji. Nerozumím tomu, tohle slovo jsem snad nikdy neslyšela (jojo, byla jiná doba…). „Mengele je to slovo?“ zeptám se nahlas. Nevím proč mám pocit, že mluvím se ženou. „Mengele,“ slyším znovu, „neudělej tu chybu co doktor Mengele“.
Bzučení mne přestává ohlušovat, najednou tichne. Zůstávám ležet a mám dojem, že jsem se zbláznila.
Druhý den jsem pochopitelně začala pátrat. První na raně je babička, ale nečekaně mám úspěch už u ní. „Mengele?“ diví se. „To byl doktor v koncentráku, co dělal pokusy na lidech.“ V Universitní knihovně objednávám do čítárny dostupnou literaturu. Za dvě hodiny zírám bezradně do tváře nacistického zločince. Čtu příběhy uvězněných, srovnávám fakta, která jsem vyčetla. Co s ním mám společného? Jakou chybu nemám udělat, do čerta?
Nebudu napínat. Nikdy jsem na to nepřišla. Pochopitelně mám jakousi teorii, ale že by to byla zrovna konkrétní odpověď, to ne.
Mezi tím se začaly dít ještě divmější věci. Rodiče mají velký dům, ve kterém se rodina snadno ztratí. Když jsem se tudy pohybovala, slyšela jsem za sebou kroky. často se zavlnila záclona, jako kdyby na mne v pokoji někdo číhal a honem se ztratil… do zdi. Byla jsem čím dál víc vyděšená. Moje cesta za novým životem nezačala právě klidně.
A co z toho plyne? Já nevím. Možná je důležitější, že se to stalo, než sám obsah dějů nebo jeho vysvětlení. Rituál mohl způsobit přivtělení velkého komplexového jádra, odštěpku osobnosti, což se neobešlo bez značného výronu duševních sil. Následující havarijní události (havarovalo několik desítek lidí) se mi zdají tomu odpovídat, ale nechval dne před večerem, že… Možná jenom významu těch sdělených slov ani po tolika letech nedohlédnu.
A od té doby vím, že rituály nejsou nesmysl. Osobní zkušenost je k nezaplacení.
2011
Views: 5
