Moje nejoblíbenější autorka detektivní prózy napsala víc než dvacet románů, z toho je jich 14 s dobře známým inspektorem, později komanderem, Dalglishem. Právě tyto knihy mne kdysi přivedly k četbě detektivní literatury a k fandění klasické románové detektivce, což je žánr dnes ne právě obvyklý; teď dominují kriminální krváky s bídně propracovanými postavami a se zápletkou, která sice svědčí o divoké fantazii autora, ale s logikou je mnohdy na štíru. Dnešní pátrač – už ne přemýšlející, kombinující detektiv – musí být nepřizpůsobivý, v konfliktu s morálkou běžných lidí, ne vybraných mravů, musí protestovat proti režimu, zastávanému v knize obvykle šéfem nebo kriminálním odborem, musí být pokud možno alkoholik a musí mít štěstí, aby zápletku rozluštil – například najednou potká nečekaného svědka, ze záhonu trčí prst anebo mu dá v alkoholovém opojení někdo po hubě – a on je to pachatel! Škvorecký a jeho pravidla detektivního příběhu jsou ignorována, což nepřipisuji tomu, že by Škvorecký nebyl mezinárodně známým autorem, jako spíš skutečnosti, že autoři neumějí psát.
Původně jsem zamýšlela si pár knížek o Dalglieshovi jen připomenout v rámci mé soukromé akce Přečetla jsem podruhé. První tři nebo čtyři knížky, které jsem opravdu přečetla podruhé, mne ale zaujaly natolik, že jsem se rozhodla zopakovat si všechny knihy autorky a srovnat si je. Každá je totiž psaná mírně jiným stylem, a to jak co se týče zralosti textu, tak i ve smyslu vypravěčského a literárního postupu. Bohužel mne nenapadlo číst díla chronologicky. Tím jsem si mohla připravit daleko celistvější literární zážitek.
Krátce připomínám, že Phyllis Dorothy James (dále jen PDJ) se narodila (ve Lvu) 3. srpna 1920 a zemřela v listopadu loňského roku (2014). Kromě detektivek s Dalglieshem napsala jednu antiutopickou sci-fi (Potomci lidí), dvě detektivky s Cordelií Grayovou a další knížky.
Detektivek s Dalglieshem je čtrnáct. Odehrávají se v uzavřených prostorách (ústavy, ostrovy, odříznuté vsi, kolej), čímž naplňují předpoklad klasické detektivky. AD je téměř klasickým detektivem a má i své watsony, jeho pátrání je psychologické, související se znalostí povah lidí a jejich možných motivů. Atmosféra děje je často podbarvená severním mořem, v příběhu se vyskytují kněží. Popisované jsou klasické anglické rodiny z vyšších vrstev společnosti, pro něž je typická zakořeněnost archaických zvyků; i způsob uspořádání místností vystupuje z popisů tak plasticky a pro nás, ne-angličany s takovou cizostí, jako kdybychom četli příběhy z viktoriánské Anglie, nikoliv z dnešních dnů. S podezřelými se (snad s jednou výjimkou) setkáváme v jejich každodennosti dlouho před tím, než dojde ke zločinu, vražda proto není ústředním bodem – tím zůstávají lidé a jejich osudy, vraždou tak či onak zasažené.
Chronologický přehled dalglieshovek:
1. Zahalte jí tvář (Cover Her Face; 1962, česky 1994)
2. Případ pro psychiatra (A Mind to Murder; 1963, česky 1986)
3. Z příčin nikoli přirozených (Unnatural Causes; 1967, česky 1986)
4. Rubáš pro slavíka (Shroud for a Nightingale; 1971, česky 1983)
5. Černá věž (The Black Tower; 1975, česky 1992)
6. Smrt kriminalisty (Death of an Expert Witness; 1977, česky 1982)
7. Pachuť smrti (A Taste for Death; 1986, česky 1991)
8. Plány a touhy (Devices and Desires; 1989, česky 1993)
9. Vraždy v nakladatelství (Original Sin; 1994, česky 1999)
10. Vím, že jsi vrah (A Certain Justice; 1997, česky 2000)
11. Smrt v sutaně (Death in Holy Orders; 2001, česky 2002)
12. Vraždy podle návodu (The Murder Room; 2003, česky 2003)
13. Maják (The Lighthouse; 2005, česky 2006)
14. Soukromá pacientka (The Private Patient; 2008, česky 2009)
A teď pár slov o každé knize:
Zahalte jí tvář jsem četla jako jednu z posledních, byť jde o první ze série detektivek. Nemám ji ve své knihovně a nemá ji ani nikdo z mých blízkých. Nakonec jsem si knížku půjčila v knihovně a zjistila jsem, že jsem ji jako jedinou nikdy dřív nečetla. Nepravidelně jsem viděla části ze šestidílného seriálu, který kdysi vysílala televize.
Tato knížka se mně líbila nejmíň ze všech dalglieshovek. Příběh je takový obyčejný, sice pěkně plyne, ale ničím nepřekvapí. Postavy nijak zvlášť vykreslené, Dalgliesh vypadá trochu placatě a seržant Martin se jen tak mihne jako vedlejší postava, aniž by o něm bylo něco řečeno. Charakteristiky hrdinů vyplývají spíš z příběhu samotného, než že by se na ně PDJ nějak zvlášť soustředila. Hodně děje se odehrává v dialozích a vzhledem k dalším knížkám mně připadá atmosféra jako odbytá. Přesto prý měl příběh v době svého prvního vydání velkou odezvu a autorka se proto rozhodla v psaní detektivních románů pokračovat.
Případ pro psychiatra je na první počtení odlišného způsobu vyprávění. Stylem knížka líp zapadá mezi ostatní než první příběh. Seznamujeme se blíž s Adamem Dalglieshem (dále AD), jeho zálibami, postoji, s jeho životním příběhem. Některé z jednajících postav (podezřelí), jsou popsány velmi plasticky ještě před první vraždou, což napomůže uvedení do děje a přitáhne pozornost ke knize. Tento způsob vyprávění je pak užit víc nebo míň v každé další knize, což dává románům PDJ osobitost. AD má k ruce seržanta Martina, který už získává jasnější tvář. Podstatou zápletky je kdy kdo kde byl; budete-li knihu číst, všímejte si hodin a pohybu podezřelých. Příběh mírně utrpí dramatickým koncem.
Z příčin nikoli přirozených. Atmosférický příběh, odehrávající se v anglické vesnici o pár chalupách v Suffolku, kam AD přijíždí na dovolenou za svou tetou. Nevystupuje tu tedy jako vyšetřující detektiv, ale jako pozorovatel, navíc ještě v rekonvalescenci po úraze. I toto se objeví v nejedné další knížce. Úvodní motiv s postavou v loďce, která má useknuté obě ruce, je vtahující, a celek příběhu vyznívá víc jako popis anglického venkovského života s detektivní zápletkou. A píši-li popis, míním opravdu popis, nikoliv komentář. Občas tok příčin a následků zkomplikují přebujelé dialogy, které děj nikam neposunují, což ale může být jen moje zdání – Agatha Christie píše podobně. Vyprávění podkresluje dramatická meteorologická atmosféra, na konci možná až moc dramatická. Té využila televizní adaptace, na kterou si vcelku živě pamatuji – hlavně právě proto, že takhle dramatický konec nevyzněl moc pravděpodobně.
Rubáš pro slavíka je kratší dalglieshovka rozvíjející typické detektivní téma uzavřeného prostoru. Děj se odehrává v nemocnici s ošetřovatelskou internátní školou. Velké parky, stará budova internátu, zvyky žákyň a jejich povinnosti, vztahy mezi sestrami, to vše je v tomto díle rozepsáno sice ne příliš do hloubky jako v pozdějších příbězích, i tak má ale kniha o něco blíž k románu než ke klasika detektivce. Pochmurný a stísňující prostor nemocnice, jehož dojem je dokonalý, vyvolává klaustrofobní pocity. Jak je u anglických detektivek časté, i tady leží řešení příběhu v minulosti.
Černá věž patří mezi moje nejoblíbenější ani ne tak příběhem, jako literárním stylem bohatým na barvité popisy místností, prostředí, atmosféry, počasí. Dojem je plastický, ze stránek přímo dýchá dojem opuštěného pečovatelského ústavu na břehu moře, prázdných prostor mezi domky, vlnitého, převážně holého terénu. Ani tentokrát nevede AD oficiální vyšetřování. Byl totiž zraněn a zotavoval se v nemocnici. Tam mu přišel dopis od dávného přítele, starého kněze. Když se za ním vydá, zjistí, že mezitím již zemřel. A zatímco AD probírá pozůstalost, mrtvých přibývá – vždy je to zdánlivě přirozená smrt nebo náhoda. Příběh se odehrává daleko od lidí, na břehu moře, skrz postavu kněze probleskují otázky víry a podstaty života. I tentokrát je na můj vkus vyústění až moc dramatické a tím přitažené za vlasy.
Smrt kriminalisty vykresluje na prvních 100 stránkách (skoro třetina příběhu) životní peripetie budoucích podezřelých, jak je u PDJ časté. A tak znovu vnímáme motiv pátrání jen jako jednu z dějových úrovní knihy. Na pozadí provozu kriminalistické laboratoře řeší AD oficiálně vraždu jednoho z biologů. V tomto díle vyniknou víc vztahy – anebo tak možná knížka působí jen na mne. Děj se odehrává netypicky na venkově na východě Cambridgeského hrabství, v nehostinném kraji blat. Okruh podezřelých se točí okolo pracovníků laboratoře a jejich blízkých, dojem uzavřeného prostoru je dokonalý. Dalglieshovi pomáhá inspektor Massingham, mírně neosobní pomocník, o kterém se toho moc nedozvíme.
Pachuť smrti je příběhem z lepší společnosti. V kostele jsou nalezeny dvě mrtvoly – bývalý ministr a vedle něj bezdomovec. AD je pověřen vedením nového oddělení, které se bude zabývat delikátními případy – a hned první případ je obtížná – hlavně proto, že se s Dalglieshem nikdo nebaví. Starosvětská atmosféra Anglie, kladoucí důraz na tradice a majetek, třídní předsudky, rodinné mlčení, lhaní; to vše tvoří kulisu napínavému příběhu. Ani konec to nepokazí. Poprvé se setkáváme s Inspektorkou Miskinovou, která bude AD provázet i v dalších pátráních. Její příběh je na konci knihy pečlivě rozpracován jako jedna z vedlejších zápletek. Tím autorka nastavila vedlejší linie příběhů, kterých se v dalších knihách už vždy drží – příběhy Dalglieshových detektivů. Nechybí inspektor Massingham, jehož postava zůstává propracována jen povrchně. Děj je vystavěn hodně na dialozích, románové vyprávění občas trochu chybí.
Plány a touhy opakují šablonu, kdy AD nevyšetřuje oficiálně a je víc rádcem nebo pozorovatelem dějů. Pro příběhy postav a jejich interakce je o to víc místa. Opět se dostáváme na břeh moře, kam AD přichází vypořádat pozůstalost po své jediné příbuzné. S jeho tetou už jsme se setkali v příběhu Z příčin nikoli přirozených, pak se ale slečna Dalglieshová přestěhovala do Norfolku do bývalého mlýna – a teď zemřela. Poznáváme obyvatele Larksokenu a spleť jejich životních příběhů. Netypicky jsou v příběhu dva na sobě nezávislí vrahové a na toho druhého se málem nepřijde, nebýt…
Vraždy v nakladatelství se odehrávají v Londýně, ve výstavném domě na břehu Temže. Tuto knihu mám velmi ráda – možná pro barvité popisy prostředí a atmosféru kdysi bohatého nakladatelství, které pozvolna upadá pod tlakem nakladatelů, kteří tisknou levné a nekvalitní knihy. Innocent House, palác u Temže, je popsán opravdu barvitě, ale důraz je kladen i na myšlenky detektivů a na jejich způsob práce, na vztahy mezi nimi, na jejich touhy a vzpomínky. K inspektorce Miskinové totiž přibývá další detektiv Daniel Aaron, a jak se u PDJ stalo zvykem už od knihy Pachuť smrti, jsou i příběhy detektivů propracovány s velkou pečlivostí. I tady sahají kořeny zločinu hluboko do minulosti. Ujasnit si vztahy mezi podezřelými je to nejmenší – obtížné je donutit je mluvit o tom, co nepokládají za podstatné.
Vím, že jsi vrah je příběh, který se odehrává v právnickém prostředí. Nevím proč, ale tato detektivka mi nikdy dobře neutkvěla v paměti, jako kdyby se mi příběh nějak vnitřně vzpouzel. Ani teď, když o něm píšu, nemám k němu dobrou vazbu a listuji v knize, abych si připomněla děj. AD je v pozici vyšetřovatele, kromě Kate Miskinové, sympatické inspektorky, stále v duchu řešící své neutěšené dětství, mu pomáhá inspektor Piers Tarrant. Oběma inspektorům je věnováno nemálo řádků, jsou rovnocennými vedlejšími postavami a jejich životy poznáváme jen tak mimochodem, ale skutečně do hloubky.
Smrt v sutaně přivede čtenáře – jako už několikrát – na pobřeží moře, a to do Suffolku do anglikánské teologické koleje. AD je povolán k neoficiálnímu prošetření smrti jednoho ze studentů. Jeho otci, význačnému podnikateli, se jeho smrt jeví jako podezřelá, ač byla uzavřena jako nehoda. Na koleji se scházejí další hosté, a společenství tvoří výbušnou směs charakterů a příběhů. Jeden z hostů je pak nalezen mrtev. Pátrání nás zavede do spletence starých osobních příběhů, do nezapomenutých křivd i do sítě polopravd… a zase do vzdálené minulosti. Na koleji svatého Anselma se Dalgliesh seznamuje se svou budoucí láskou Emmou.
Vraždy podle návodu se odehrávají v uzavřeném prostředí soukromého londýnského muzea, které shromažďuje předměty z období mezi dvěma světovými válkami. Součástí je i oddělení vražd. Muzeum patří třem sourozencům, z nichž jeden chce projekt ukončit. Ale dojde k jeho vraždě. Ta je napodobením jedné z muzeálních vražd a nezůstane jen u jediné mrtvoly. Nejdříve se ale – nejméně na 100 stránkách – seznamujeme s budoucími podezřelými i dalšími aktéry příběhu, s provozem muzea, se zaměstnanci i rodinou Dupayne. Po objevení první mrtvoly jsou v podezření zbylí sourozenci, kteří mají k vraždě nejlepší motiv. AD musí zrušit schůzku s Emmou a dát se do pátrání. U tohoto nesnadného případu má dokonce tři pomocníky – Kate, Pierse Tarranta a nově i Benton-Smithe.
Maják patří svým zpracováním do skupinky s Černou věží a Smrtí v sutaně. Na soukromém ostrově Combe blízko Cromwellského pobřeží, kam smí jen vyvolení bohatí lidé, je něco jako speciální rekreační středisko pro tyto osoby – politiky, umělce, vědátory. A tam dojde k vraždě, když je jeden z přítomných, ne právě oblíbený spisovatel, nalezen oběšený na zábradlí starého majáku. AD přijíždí s inspektory Miskinovou a Benton-Smithem, zatím bez dalších lidí v týmu, protože ostrov je soukromý a rekreanti si platí právě za to, že nebudou nikým rušeni. Prekérní situace – v Anglii! V průběhu vyšetřování se přijde i na to, že obyvatelé ostrova jsou ohroženi zákeřnou smrtelnou nakažlivou nemocí. Vyšetřování probíhá jen mezi pár podezřelými. Na konci příběhu je i AD ohrožen, tak jako obvykle.
Soukromá pacientka je zádumčivý příběh. Nemohu se zbavit pocitu, že knížka byla autorkou plánovaná jako poslední, ne že už další před smrtí nestihla napsat. AD plánuje svůj život s milovanou Emmou. S kriminalistickou kariérou se sice vysloveně neloučí, ale cítí se být nasycen svým dosavadním životem ve službách policie. Má za úkol vyšetřit vraždu investigativní novinářky, jež se rozhodla pro plastickou operaci jizvy, která se jí táhne přes obličej – ale v noci po operaci ji někdo zabil. A opět se odhaluje řada vztahů mezi postavami, které jsme mohli před samotnou vraždou poznat v jejich běžných životech, takových vztahů i vlastností, o kterých není na první pohled vůbec zřejmé, že existují. Závěr je zbytečně křečovitý, ale tož aspoň si milovníci akčňáren přijdou taky na kousek pro sebe.
*****
Právě v umění odhalovat vztahy mezi podezřelými a jejich životní příběhy, často netušené za pěknými fasádami životů, je PDJ jedinečná. To tvoří její romány opravdovými detektivkami, tady autorka zasahuje postavu i čtenáře skutečně do hloubky. Aktéry můžeme před sebou vidět jako živé, jsou to skuteční lidé, nikoliv placaté charaktery, s bídou ve vyprávění naznačené (zlý mafián, úplatný funkcionář, sexuchtivá ženská, tichá manželka) a jen tak tak dostačující tomu, aby autoři povyprávěli své příběhy s neposlušným kriminalistou jako absolutní hlavní hvězdou. Pak není divu, že u těchto postav bez minulosti musíme vzít v příbězích za vděk motivy jako obchod s narkotiky, s lidmi nebo psychopatická nenávist a namísto příběhu jsou detektivky vyplněny nesmyslnou krutostí.
Autoři zkrátka neumějí psát – anebo není propracovaný příběh v módě?
červen 2015
Views: 2
