“Vždy zahalená řeč symbolů může uchránit před nejhorším omylem, kterým by bylo odhalení definitivního a konečného smyslu věcí a jsoucen. Neboť nikdo se nemýlí tolik, jako ten, kdo zná všechny odpovědi, leda snad ten, který zná jedinou.”
Knížky od Malvernu jsou do značné míry zárukou čtenářova potěšení. Stačí si vybrat z širokého záběru nakladatelství svoje téma buď filosofické, spirituální tradice, lingvistické, mezioborové, antropologické či mystické. Knihy jsou pěkné vizuálně i řemeslně, jsou dobře přeložené a s obstojnou korekturou. Nejinak je tomu u dnešní knížky Věda o symbolech.
Je dobré, že vycházejí taková díla, a ještě lepší je, že je někdo píše. O vědě, zvané obecná symbolika jistě mnoho lidí netuší, že existuje; a vysvětlení, co je to symbol, bychom asi obtížně hledali – a stejně bychom jich našli několik zcela rozdílných. René Alleau jde na symbol systematicky.
Nejdříve se dozvídáme, kde se vzalo slovo symbol, přesněji: dozvídáme se různé definice symbolu, které autor rychle odhaluje jako zavádějící. Pak se dostáváme k etymologii. Známé symballein je zde i na dalších místech knihy dáváno do protikladu s paraballein, k němuž si můžeme pro úplnost doplnit diaballein. Od spojení, spojenectví a aliancí se dostáváme k velkému totemickému společenství, spojujícímu i vzdálené skutečnosti.
Pak je třeba si odlišit znak a symbol, což se daří dík na lingvistickému základu, když autor hledá sémiologický význam slova symbol. Je třeba odlišit řeč a jazyk, ale hlavně není na místě plést si znak a symbol. Pro určení významu slova symbol je podstatné, zda symbol uznáme jako překračující sociokulturní logos, k čemuž se text přiklání. Symbol, oddělený od všech profánních znaků, pak představuje posvátný jazyk či jazyk bohů a pomáhá spojení s ne-lidským logem. Pro matematické “symboly” se zavádí název syntéma. Částečně je uznán Jungův názor na teoretickou existenci symbolů, jejichž význam je do jisté míry daný; protože bez takového předpokladu by nebylo možné v nevědomé struktuře cokoliv zachytit. Jung říká, že symbol musí vždy být neurčitý, protože bez neurčitosti by se symboly přeměnily ve znaky či symptomy, jak to činí Freudova psychoanalýza. Kdo žádné Alleauovo dílo zatím nečetl, může si už při výkladu povšimnout jeho specifického vztahu k vědeckému a racionalistickému pojetí světa. A že málokdo umí vysvětlit svůj názor bez zaváhání.
V další kapitole se oklikou dostaneme k vysvětlení pojmu analogie. A analogie má svou logiku. Dnes je analogie považovaná za chybný způsob úvahy, za nižší uvažování a chybný myšlenkový postup. Pochopitelně i analogie má svá pravidla, zejména je potřeba udržet koncentraci na jednom předmětu a neplést si analogii s homologií. Kapitola ukazuje velmi pěkný příklad analogie: za předpokladu, že ryby jsou rozumnými tvory, jak je naučíme, co jsou to mraky?
Ve třetí krátké kapitole se autor věnuje syntématům a rozebírá matematickou analýzu. čtvrtá kapitola pojednává o alegorii, kterou k symbolismu vztahuje, vyčleňuje metaforu a anaforu a zabývá se záhadností posvátných textů právě z těchto hledisek. Vyčleňuje apolog, bajku a podobenství. Blíže ke středověku se dostáváme výkladem emblémů a deviz – to jsou ony básnické nápisy na znacích středověkých rytířů. (A kdo z přítomných si pamatuje ne příliš používaný emblém a devízu našeho Opatství?) Připomeňme známý fakt, že emblémy a devízy byly současníky – či předchůdci? – jazyka ptáků, o němž blíže psal Fulcanelli, který jej též nazývá fonetickou kabalou. Autor nešetří příklady – za všechny jeden: Paní de Sallers měla ve znaku špendlík s tímto popisem: Píchám, ale držím.
Dál se dostáváme k úpadku symbolismu v 15. století. Jsme uvedeni do neznámých historických souvislostí: ve středověku bylo obvyklé hledat vztahy mezi skutečnostmi daného oboru podle „stromů“ – odsud je možný původ stromů života všeho druhu – tj. jako u genealogických stromů příbuznosti. Tehdejší myšlení nebylo pojmové a nevycházelo ze vztahu příčin a následků; hledalo podobnost.
V přílišném hledání podobnosti bez schopnosti držet se původního (příčného či hloubkového významu) se na konci středověku zvolna roztříštil symbolismus, protože vše bylo podobné se vším, vše bylo lze dát do vztahu k něčemu jinému. Poznání šlo do šířky.
Symbolické vyjadřování bylo pomalu zapomenuto, a proto když byl v roce komentován alegorický obraz “horečky”, kde žena leží na lvu, z jehož tlamy vycházejí výpary, napsal autor: kvůli melancholické povaze lva. Jinde se říkalo: protože lev trpí horečkou, zejména malárií. Ve skutečnosti, jak dosvědčí znalci tarotu, jde o symboliku astrologickou. (Psí dny (dies caniculares) začínaly ve starověkém Řecku a Římě východem hvězdy Sirius, nazývané Psí hvězda, ze souhvězdí Velkého psa (Canis Maior). Sirius je na obloze viditelný těsně před východem Slunce v období mezi 22. červencem a 23. srpnem a přináší ve Středomoří opravdu nejsušší a nejteplejší dny v roce. Označení psí dny se přeneslo na označení veder všeobecně nebo zůstalo v jazyce velmi pevně zachováno, jako se to stalo v ruštině. Ruské slovo kanikuly označuje prázdniny). Ze země jakoby v ten čas stoupaly horké výpary.
Další část knihy nás naučí rozlišovat symbol a znak či signál. Kde se vzalo to, co se v pozemské přírodě nevyskytuje, tj. lidský duch? Až se konečně dostaneme k věštění, symbolickému zobrazení mýtu, rituálu, mýtům – a poezii.
V jednotlivých kapitolách nás překvapí podrobné citace, uvedené jako příklady, jež pocházejí z náboženských textů (Bible, Korán, Gilgameš), z I-Ťingu; je tu výklad Marxe i odkazy na antropologické výzkumy pravěkých rituálů. Naznačený obsah díla je spíše pro příklad a pro nalákání k četbě složitějšího textu, ovšem hodně bohatého, ba až nezbytného pro další studium. Pro toho, kdo studuje kteroukoli okultní vědu, by měla být kniha jednou z prvních, které prochází. Na pojmy zde se objevující odkazuje např. náš milý DŽB, který používá podobné postupy, jaké jsou odhaleny v přítomné knížce. Kniha není zvlášť tlustá (221 stran textu plus literatura a rejstřík), ale je obsáhlá. Sice pojem symbolu vysvětluje velmi srozumitelně, leč směruje čtenáře k poznání zdrojů mnoha odkazů, citací, nutných odboček a příkladů. Řadí se tím mezi díla, která je třeba přečíst víc než jednou, chcete-li je dobře zažít.
René Alleau: Věda o symbolech, Malvern, Praha 2014
Views: 30
