Když mi bylo necelých 6 let, odjela jsem s maminkou do Rumunska. Historie této cesty je složitá a nebudu ji vysvětlovat víc než že napíši, že maminka dostala nabídku pro práci au pair v rodině s pěti dětmi. O pár let později emigrovala tato rodina z Rumunska do Izraele a pak se jednotliví členové rozprchli po světě. Velmi dobře si pamatuji svůj první den v bukurešťském bytě. Vybalit věci – a pak jsem byla vstrčena k dětem mého a mladšího věku, kterým jsem nerozuměla ani slovo. Vůbec jsem nechápala, jaktože mi nerozumí a jak to na sebe mluví. Překvapení cítím dodnes jako živé. Už nevím, jak jsem si ten první den poradila, ale tuším, že dobře.
Do Rumunska jsme odjeli na podzim – možná to bylo v říjnu. Když tam padal první sníh, myslím že to nebylo dlouho po příjezdu, moc se to nám dětem líbilo – a chtěli jsme ven. Byla vichřice fujavice, brrr, a my jsme tuze otravovali. Tak nás kdosi z dospělých jednoho po druhém zavřel na balkon. A hned nás touhy po běhání venku přešly.
Bukurešťský dům byl neuvěřitelně vysoký – měl 10 pater. Tak vysoký dům jsem do té doby neviděla. Byl tajemný – dal se obejít, uvnitř byl dvorek a čítal tři vchody. Dole sídlilo několik obchodů – ze strany našeho vchodu to byl textil a suvenýry, další už nevím. Byly tam výtahy, první patro bylo odlišné od ostatních pater, bylo tam schodiště a centrální sběr odpadu vysypávacím potrubím, které bylo na každém patře na chodbě; na tom našem patře to bylo hned vedle našeho vchodu. Potrubí vedlo do velikého smetiště na dvorku a smetišti kraloval pan topič, kterého jsme se moc báli. Jednou jsem do odpadků ze dvorka spadla a pan topič mne vytáhl. Řvala jsem na celý vnitroblok, když pro mne šel, ale ven ze široké, ale relativně hluboké šachty jsem nemohla. Bála jsem se, že mne strčí do kotle za trest, že zlobím. Pak jsem byla překvapená, že se smál a byl na mne hodný. Dokonce jsem cosi dostala.
Před domem byl malý plácek, kde jsme si hráli, a z boku domu byly houpačky a malé hřiště. Děti z \“naší\“ rodiny mne brzy seznámily s ostatními dětmi, které si tam hrály a do party jsem dobře zapadla. Mezi dětmi jsem se rychle naučila rumunsky. Teď z té řeči znám pár slovíček.
Dospělé jsme oslovovali slovem Tanti a křestním jménem. Nikdy a nikde se mi nepodařilo zjistit, co slovo Tanti znamená… tak jsem si ho aspoň zapamatovala. Do rodiny docházely pravidelně dvě děvčata, Beatrice a Constance, které nám četly pohádky z jediné pohádkové knížky, která byla k dispozici – Comora cu povesti, jestli si vzpomenu na název dobře. Byly tam takové ty obvyklé pohádky – O Karkulce, O perníkové chaloupce, O Popelce. Všem děvčatům nám nechali ušít stejné šaty z hrubší oranžové látky, které jsme potom nosily k lepším příležitostem, volné, rovné, s naznačenou sukýnkou, kratičké a s límečkem.
Všechna děvčata – to jsem byla já, Dana stejně stará a Carmen o rok mladší. Partu jsme tvořili ještě dohromady s mladším Victorem. Rodika byla starší sestra, která už si s námi nehrála, a Alina byla miminko. I ve čtyřech jsme ale solidně zlobili, nechtěli jíst obědy a házeli po sobě nudle – ty se dle místního zvyku vařily zvlášť a do polévky se nandaly z mísy lžicí. Často jsme jedli i kiftele, což byly maličké karbenátky, a taky mleté maso zavinuté do zelného listu – jídlo, které mi velmi chutnalo, ale nikdy jsem ho neuměla uvařit. Víc receptů si nepamatuji. S Danou jsme u oběda sedávaly na takové zvláštní lavici – každá na jedné opěrce, Carmen a Victor seděli na židlích.
Jednou jsme celá čtyřka vyšli s jakýmsi rodinným známým na zmrzlinu a děti že se půjdou ostříhat. Mně maminka – nevím proč – zakázala, abych se nechala ostříhat. Ale tak mi to bylo líto, že jsem došla taky ostříhaná hezky na kluka a s vyholeným krkem. Holicí strojek na krku si uvědomím dobře a taky celé dětské kadeřnictví, kde se místo na židlích sedělo na motorkách a konících.
Z Rumunska mám hodně vzpomínek, více či méně matných, ale lépe si je vybavuji než vzpomínky domácí – asi proto, že se všechny musejí vtěsnat do čtyř měsíců a tak se mi nematou v čase a prostoru. Z Bukurešti si pamatuji prezidentský palác. Na prezidenta naše maminka stále nadávala a říkala, že kvůli němu tam mají hlad. Taky si vzpomenu na vítězný oblouk, podobný tomu pařížskému, na velké náměstí a na kloubové autobusy, které u nás tehdy ještě nejezdily. Když jsme do Bukurešti přijeli prvně, unesl mne dav lidí do takového autobusu a maminka se dovnitř nevešla. Tak křičela na lidi, ať mne podají ven. Podali. Potom jsme na místo určení už přijely dobře.
Na vánoce za námi přijel tatínek. Ten byl vojákem z povolání, byť v záloze, a tak nikam na delší dobu cestovat nesměl. Na hranicích si musel oholit vousy, zůstal mu jen knírek. Cestu jsme podnikli v roce 1968, kdy bylo zakázáno nosit vousy, protože hodně mužů se nechalo zarůst na protest proti okupaci Ruskem – a tato forma protestu byla úřadům obecně známa. Vánoční večeři si nepamatuji, ale určitě to nebyla ryba. Vím jenom, že jsme seděli všichni u velikého stolu v pokoji, kde se běžně nejedlo, a že jsem si pletla pravou a levou ruku.
Do Bukurešti se jelo 25 hodin vlakem. Jestli dobře počítám, absolvovala jsem cestu celkem 3x tam a 3x zpátky. Ve vlaku jsem se pokaždé tuze nudila, chodila jsem po vagónech a zapřádala hovor s ostatními cestujícími. Někdy mi to nevyšlo, protože nemluvili ani česky a později, když jsem uměla rumunsky, tak ani rumunsky. Protože jsem se bála chodit mezi vagony, musela jsem počkat, až někdo půjde a jít honem s ním – aspoň jsem to měla dobrodružnější. Potom jsem se chodit přes spoje naučila. Na koncích vagónů byl záchod a umývárna. Tam bývala voda ve velké hotelové konvi. Po cestě se mi ale nejvíc líbila naftová pole, kolem kterých se jezdilo, a dlouhé nákladní vlaky, kterým jsem počítala vagóny. Vlaky tehdy ještě často měly parní lokomotivu, a ty nákladní, ty měly dvě lokomotivy.
V Rumunsku jsme potom byli ještě jednou, a to v létě na krátký pobyt u moře v Mangálii. Z politických důvodů byly tenkrát potíže s cestováním našinců, a tak jsme tam jako česky mluvící nesměli být. Musela jsem tedy na oba své rodiče mluvit rumunsky a oni stejně tak na mně. Nebo jsme si museli šeptat.
Rodina Negreu, jíž jsme byli hostem, po čase emigrovala do Izraele, kde měli příbuzné. Oba rodiče byli novináři, a tak žádost o vystěhovalecký pas následoval vyhazov ze zaměstnání. Pak se ale do zaslíbené země dostali a tím skončil i kontakt mezi oběma rodinami. K setkání došlo až po roce 89, kdy moje máti dostala pozvání na týdenní návštěvu do jejich tehdejšího bydliště – do Paříže – a přivezla poselství o jejich dalším životě.
2011
Views: 5
