Napadlo mne sepsat tyto podivnosti – tak pro zajímavost – ve chvíli, kdy jsem společně s kamarádem cosi vařila. Sáhla jsem po oleji, abych měla na čem usmažit cibulku. On povídá: „A olivový nemáš?“
Pitomá móda s olivovým olejem! Na smažení se přece vůbec nehodí! Přesto i v kuchařských návodech najdeme doporučení typu „smažíme na panenském olivovém oleji“. Na co si to hrajeme, že nám nestačí náš řepkový? Na smažení je prokazatelně nejlepší a je pokládaný za nejzdravější; do ostatních pokrmů se dává tradičně slunečnicový. Ale to bychom nebyli free-cool-in.
A z jiné strany.
Mnoho lidí dnes trpí nožním fetišismem. Nikdy jsem neslyšela o tolika ženách, co si často kupují boty, ač je nevynosí. Dokonce si otevřeně stěžují, že si zase „musela koupit nové boty, protože byly tak úžasné!“ Nutkavé jednání pramení z úzkosti, nutkavé nakupování nevyjímaje. Ale proč zrovna boty?
K nohám jako části těla zpravidla nemáme úplně pozitivní vztah – zvláště k těm cizím. K nohám i botám měli dobrý vztah fetišisté, nadšeně očichávajíc propocené punčochy dam a popíjejíc vínko z jejich nošených botek. Ale tady s jedná o vlastní nohy a boty pro sebe – a pít z nich ta dotyčná nebude. Že by jiný způsob opojení vlastníma nohama? Hledejme dál.
Na sítích tzv. sociálních můžeme vidět další oblíbený projev nožního fetišismu: Vyfotit a následně vystavit své vlastní nohy. Přehlídky křivých prstů a nepadnoucí obuvi, na pozadí vycházející slunce nebo šplouchající moře či jiné klišé… některé dny mi nabízí v tzv. vybraných příspěvcích skutečné panoptikum nesoudnosti. Toto směšné počínání má jistě smysl, když jeden chce pro své přátele zdokumentovat úraz nohy anebo fešáckou ortézu, jejímž nositelem se právě stal. V ostatních případech ale takové jednání připomíná svalovce v posilovně, který se zálibně prohlíží v zrcadle. Skutečně tedy jde o opojení vlastníma nohama a tedy o formu narcistního chování.
Když už jsme u těch sítí, vzpomeňme ještě jeden lavinovitě se šířící nešvar. Nevěřila bych ještě před pár lety, že dospělý soudný člověk je schopen začít větu slovy „takový to, když…“ Ještě před časem za podobné slovní neobratnosti učitelé žáky kárali a – nastojte – žáci se za to styděli a snažili se příště vyjádřit správně.
Zamysleme se, proč ze sebe kdo vymáčkne větičku podobné úrovně. Počítejme s tím, že přispěvatel ví, co říká. Nemele tedy jenom něco, co slyšel a musí to (nutkavě) opakovat, protože jde o módní slovní spojení. Bez něho by přece jeden nebyl frikulín, teda: free-cool-in. Dětské žvatlání má nepochybně vytvořit dojem roztomilosti. Taky se mu říká diblíkování. Proslula jím třeba Lucka Bílá, typická diblíkující zpěvačka. V 90. letech byla diblíkovská herečka stejně populární, jak chcípácký herec. (Chcípácký herec je ten, kterého postavy jsou sebelítostné). Pochopitelně jde o specifika českého filmu.
*
Současná doba je též pozoruhodná módou sexuálních úchylek. Nejvíc v kurzu je zavrhovat svoje pohlaví, být homo nebo ještě líp trans, případně být ubohým vězněm v pohlavně nevyhovujícím těle. Všimněte si někdy, že tito vězňové na obhajobu operativní změny pohlaví používají všichni tytéž věty, jakoby se je všichni naučili ze stejné příručky.
Neuznáváme totiž povinnost. Máme jen práva a svobody, povinnosti chápeme jako diskriminaci. Chceme demokratickou přírodu, která každému nadělila to stejné – a když náhodou někomu nenadělila, mají se ti lépe obdaření stydět a o strádající slabý kus pečovat. Podprůměrní jsou naším vzorem, s nimi se porovnáváme a jim se přizpůsobujeme.
Ne, nemyslím, že je to nutně špatně. Je to prostě vývoj a my jsme oddanými průkopníky slepých uliček. Podobné chování je jenom forma mutace, hledání přizpůsobení. Časem na to přijdeme.
Je také tristní, kolik se vynořilo pedofilů a hlavně pseudosadistů, tj. mužů, kteří nemají potěšení ze sexu, pokud přitom partnerce nedokazují svoji převahu vybranou formou ritualizovaného násilí. Ve dnech, kdy tyto řádky píšu, je na špici žádanosti svazování. Bylo by dobré si zopakovat, že ono jakoby-týrání- a někdy i reálné násilí muže na ženě – vyvěrá z mužovy připoutanosti k matce. Proto chodil Honza do světa s uzlíkem buchet, aby se oprostil od vlivu rodičů. Pravda, v této době se do světa jít nedá, svět je příliš blízko a odpoutání, natož hrdinský čin, moc neumožňuje. To by musel Honza odletět na Mars, tam zatím sítě nedosáhnou.
Násilí na ženách v naší společnosti, to ritualizované i to skutečné, je dobrým obrazem dnešní doby, kdy muž není mužem, ale mamčiným mazánkem i v dospělosti. Takže vlastně nedospěje. A ženy? Ženy se buďto násilí podvolují jako umělecké objekty, na kterých se muž – nebo jiná žena, pohlaví je přece přežitek a nedemokratické omezení našich práv – může vyřádit; anebo se ke své roli nepřiznají a stanou se neukojenými hysterickými manipulátorkami typu meetoo.
Chcípácké postavy tedy předjímaly blízkou budoucnost stejně dobře, jako vlezlí diblíci. Ti jsou zase blízko zmíněné pedofilii: Co je roztomilé, to je dětské. Vyznávání dítěte v každé podobě je nejenom magickým dokladem přítomnosti Nového Aeonu dle učení Knihy Zákona, jak ji přijal Aleister Crowley, ale psychologicky i popíráním reality: dítě žije v pohádce, ne v realitě. Dítě je nevinné, jak se dřív říkalo. Co je dětské, nedospělé, čisté, mladé, neochlupené, to je pohádkou mládí, příslibem možností, na které přece má každý člověk právo…, že. Vztahovat se k dětem – to je hledání věčného příslibu štěstí. Dotýkat se dítěte, zdůraznit dítě a jeho potřeby – ó jak široká cesta k úniku před všedním dnem!
Jedno ze Sibylliných proroctví tvrdilo, že konec světa přijde tehdy, až nebude muž mužem a žena nebude ženou. Pak zachvátí svět ruka praktická a přijde oheň. Zbyde tolik lidí, kolik by se jich pod formanskou plachtu vešlo.
A protože mezi podivnosti této doby patří úplná nesvoboda slova, maskovaná jeho svobodou, omlouvám se tímto všem novodobým gayům, lesbám, ubohým vězňům těla i ublíženým aktivistkám a zdrceným impotentům. Je to jenom vtip… celá tato úvaha je jenom vtip. Nemyslím to vážně, jenom si tak brumlám.
Views: 0
