10 nejčastějších mýtů o pravé vůli

10 nejčastějších mýtů o pravé vůli

1) Pravá vůle je nalezena v určitém okamžiku.

Prvním mýtem je, že Pravá vůle je objevena během konkrétní události,v určitém bodě dění. To znamená, že neznáte svou Vůli, ale v budoucnu byste ji mohli, jakmile budete mít nějaký druh vhledu nebo zkušenosti, náhle poznat. Naproti tomu Crowley nás informuje, že „vůle je pouze dynamickým aspektem já…“ ( Liber II). V tomto smyslu je Vůle jednoduše vyjádřením naší Přirozenosti. Jakkoli špatně nebo neúplně, naše přirozenost nemůže nebýt nějakým způsobem vyjádřena, což znamená: Vždy do určité míry plníme svou Vůli, ale také bychom vždy mohli dělat trochu „lépe“ ve smyslu konat plněji a s větším vědomím. I když se nám podaří náhlé nebo život měnící pochopení podstaty naší Vůle, neznamená to, že toto pochopení nemusí být v budoucnu změněno nebo revidováno.

2) Pravá vůle je něco, co najdeme až ve vzdálené budoucnosti.

S prvním mýtem souvisí představa, že Pravá vůle se nenachází v přítomnosti, ale někde v budoucnosti. To znamená, že si člověk myslí: “Teď neznám svou Vůli, ale doufám, že ji budu vědět v budoucnu.” Nyní je naprosto rozumné věřit, že naše znalosti nebo porozumění vlastní Vůli se mohou v budoucnu zvýšit, ale – opět – vždy do určité míry plníme své Vůle. To znamená, že Vůle není „nalezena“, ale naše povědomí o ní a její porozumění se může zvýšit. Pohled na Vůli jako na něco nalezeného v budoucnosti nám uzavírá možnost, abychom se snažili co nejlépe plnit svou Vůli v přítomném okamžiku. Můžeme naříkat nad okolnostmi a přát si, že “kdybychom jen znali svou Vůli…”, bylo by všechno v pořádku, místo abychom v přítomnosti pracovali sami se sebou a byli si plněji vědomi toho, co se již děje, a měli z toho radost. To znamená, že právě naše pojetí Vůle jako něčeho vzdáleného nám brání vidět to, co je již zde: všichni jsme hvězdy (AL I,3) a Hadit, plamen naší Vůle, je vždy v jádru našeho Bytí (AL II,6). Naším úkolem nebo povinností je přijít na to, jak pracovat se sebou samým a se svým okolím, abychom co nejúplněji projevili onu vlastní Pravdu v nás.

3) Buď svou Vůli naplňujete, nebo ji neděláte.

Jazyk používaný kolem Vůle je často “digitální” v tom smyslu, že o ní mluvíme ve smyslu “zapnuto nebo vypnuto”. Domnívám se, že je efektivnější i přesnější uvažovat o Vůli v “analogovém” smyslu, tj. že Vůli do určité míry konáme vždy. Jazyk “pravé Vůle” implikuje tento druh digitální dichotomie pravda/nepravda. Naproti tomu myšlenka “čisté vůle” je záležitostí stupňů. Naprosto “čistá” Vůle je 100% Vůle bez příměsí a nečistot, stejně jako čistý džus je 100% džus – nemá žádnou morální konotaci. Můžeme (pro vysvětlení) říci, že v současné době nemusíme vykonávat 100 % své Vůle, ale můžeme být v daném okamžiku na 30 % nebo 80 % svého potenciálu. To na nás klade odpovědnost, abychom se snažili uskutečňovat svou Vůli co nejplněji, co “nejčistším” způsobem. Znamená to také, že nemusíme přemýšlet o druhých v tom smyslu, zda plní, nebo neplní svou Vůli; spíše platí, že každý plní svou Vůli v té či oné míře a všichni se můžeme vědoměji snažit přiblížit ideálu “100% Vůle”.

4) Pravá vůle je jediná, neměnná věc.

Jazyk používaný kolem Vůle také často naznačuje, že Vůle je jediná věc, tj. „Mou vůlí je být lékařem“. Ve skutečnosti je představa, že Vůle je určitá konkrétní kariéra, jedním z nejčastějších příkladů tohoto mylného chápání. Jedním z příkladů, kdy Crowley mluví tímto způsobem, je, když píše: „ke každému přijde poznání jeho konečné vůle,, přičemž jeden je básníkem, jiný prorokem, další dělníkem v oceli, jiný v nefritu” (De Lege Libellum). Chyba spočívá v tom, že myšlenku “vůle = správná kariéra” chápe doslovně, nikoliv metaforicky. To znamená, že kariéra je metaforou pro to, co děláte se svým životem, snad vhodným pro vaše sklony, nadání a aspirace. Je zřejmé, že Vůle se neomezuje na jedinou kariéru – zejména v dnešní době, kdy většina lidí v průměru během svého života vystřídá několik kariér – jak je patrné z Crowleyho vlastního života. Nebylo by správné říci, že Crowleyho vůlí bylo být básníkem, protože bychom opomenuli, že byl mágem; nebylo by správné říci, že Crowleyho vůlí bylo být horolezcem, protože bychom opomenuli, že byl šachistou atd. Ve skutečnosti je Vůle – jak již bylo řečeno – “dynamickým aspektem Já…” (Liber II). Je dynamická, což znamená, že je neustále v pohybu. Crowley to ještě posiluje, když píše, že “Pravé Já[…] je svou povahou… v neustálém pohybu, musí být chápáno nikoli jako statické, ale jako dynamické, nikoli jako podstatné jméno, ale jako sloveso” (Povinnost). Tato dynamická povaha Vůle je dále naznačena v jazyce, který ji popisuje jako “Pohyb”, jako když Crowley píše, že Vůle je “pravý Pohyb tvého nejvnitřnějšího Bytí” (Liber Aleph, kapitola 9).

5) Pravá vůle může být jasně vyjádřena jednou větou.

S předchozím mylným názorem souvisí představa, že Vůli lze zformulovat jednou větou. Jelikož je Vůle dynamická, její přirozeností je “jít”, žádné konkrétní vyjádření ji nikdy nemůže zcela uzavřít. Schopnost obsáhnout svou Vůli ve frázi má jistě své výhody, jako například vědomě formulované měřítko, podle kterého lze posoudit, zda určitý způsob jednání vyjadřuje nebo potlačuje Vůli. Vůli lze například formulovat takto: “Mou vůlí je, aby mé tělo bylo zdravé.” To může sloužit jako měřítko, podle kterého určíte, že konzumace nezdravého jídla není součástí vaší vůle (pro všechny praktické účely). Přitom je třeba si uvědomit, že vůle se nakonec vymyká slovnímu vyjádření. Jak je řečeno: “Také rozum je lež, neboť existuje činitel nekonečný & neznámý; & všechna jejich slova jsou pokřivená” (AL II,32). Vůle je nadrozumová do té míry, že ji nelze přesně popsat ani úplně popsat schopností Rozumu a myšlení. Jak říká Crowley: “[Mysl] by měla být dokonalým strojem, přístrojem pro přesnou a nestrannou reprezentaci vesmíru svému pánovi. Já, jeho Vůle a jeho Chápání by měly být zcela mimo ni” (Nový komentář k AL II,28). Mysl se svými myšlenkami a Rozumem je prostě jen částí bytí člověka; Vůle je Slovesem celého našeho bytí, takže malá část přirozeně nemůže zcela pojmout nebo obsáhnout Celek.

6) Pravá vůle vyžaduje mystickou zkušenost.

V souvislosti s mýtem č. 2 existuje tendence věřit, že poznání Vůle přichází pouze s nějakým mystickým zážitkem, ať už v něj věříme (nebo si ho představujeme) jako Poznání a rozhovor se Svatým andělem strážným, osvícení, překročení propasti nebo cokoli jiného. I když bychom mohli říci, že Poznání a Rozhovor (nebo jiné mystické zážitky) mohou pomoci objasnit Vůli nebo zbavit se některých jejích překážek, jako je například přílišný egoismus, Vůle je jednak vždy do určité míry přítomna, jednak s ní lze vždy do určité míry pracovat. Pojetí Vůle jako poznatelné pouze prostřednictvím mystických zážitků opomíjí skutečnost, že existují velmi jednoduché, přímočaré, a dokonce i “všední” způsoby, jak se sebou můžeme pracovat, abychom svou Vůli plnili lépe nebo plněji. Například si můžeme uvědomit, že určitý vztah už nefunguje: způsobuje neustálý zmatek, utrpení, hořkost a zášť. Pak bychom si mohli uvědomit, že abychom mohli plnit svou Vůli plněji, musíme tento vztah ukončit. “Ó, milenče, chceš-li, odejdi!” (AL I,41). V našem životě je mnoho věcí, o kterých víme, že je na určité úrovni můžeme změnit, abychom mohli plněji uskutečňovat svou Vůli, například zbavit se určitých návyků, o kterých již víme, že jsou problematické. Ať už je to tak jednoduché jako “méně se dívat na televizi” nebo tak konkrétní jako “přestat užívat opiáty” nebo jemnější jako “méně lpět na očekáváních” nebo obecnější jako “být pozornější a méně emočně reagovat”, existuje mnoho způsobů, jak na sobě pracovat, které jsou dostupné každému bez sebemenší zkušenosti nebo sklonu k mystickým zážitkům. Ještě znepokojivější je víra, že teprve nějaký mystický zážitek v budoucnu může sloužit jako výmluva nebo “duchovní obchvat”, abychom se vyhnuli řešení těchto “přízemnějších” problémů, jako jsou nezpracované emoce nebo nežádoucí návyky.

7) Je vůlí každého, aby dosáhl (je míněno něco vyššího).

Mezi thelemity obecně převládá přesvědčení, že existuje určitý druh “pravého thelemity” nebo “ideálního thelemity”. Jinými slovy máme předsudky, co je “správné” a co “špatné” pro Vůli druhých, když celý základ Thelémy spočívá na představě, že každý člověk je jedinečný. Jedním z projevů tohoto předsudku co je “správné”, je představa, že každý by se měl snažit “dosáhnout”, tedy dosáhnout jakési mystické gnóze nebo osvícení. V Knize zákona se totiž v jedné větě jako ústřední maxima říká: “Kdo nás nazývá Thelemity, neudělá nic špatného, pokud se jen pozorně zahledí do slova. Neboť jsou v něm tři stupně, Poustevník a Milovník a člověk Země. Dělej, co chceš, bude celý Zákon.” (AL I,40) To je dále vysvětleno ve Vizi a hlasu, když se říká: “Člověk země je přívrženec. Milovník dává svůj život dílu mezi lidmi. Poustevník odchází do samoty a lidem dává jen své světlo.” (Srov. např. Ne každému je vlastní vůle stát se poustevníkem a dosáhnout výšin duchovního osvícení – někomu může být velmi dobře vlastní žít svůj život bez zájmu o tyto věci. Ještě jasněji se v Knize zákona píše, že “zákon je pro všechny” (AL I,34). Toto naléhání, že každý musí “dosáhnout”, může snadno přejít do formy duchovní nadřazenosti nad sebou samým, která je v rozporu s duchem Svobody, jenž prostupuje Zákonem.

8) Vaše vůle nemá nic společného s ostatními lidmi.

Je typické chápat Vůli jako něco, co je vlastní jednotlivci a co nemá nic společného s ostatními lidmi nebo jejich okolnostmi. Domnívám se, že je to chyba jazyka používaného k popisu Vůle, nikoliv skutečnost. Všichni jsme zasazeni do složitého propojení sil – všichni jsme hvězdami v síti Nekonečného prostoru – a ovlivňujeme i jsme ovlivňováni vším kolem nás: “jeho činy ovlivňují nejen to, co sám nazývá, ale i celý vesmír” (Liber Librae). Vzhledem k tomu, že vůle je dynamickým aspektem naší přirozenosti, musí se ze své podstaty přizpůsobovat situaci či okolnostem, v nichž se nachází. Crowley se k tomu vyjadřuje, když píše, že Vůle je “naše pravá oběžná dráha, jak ji vyznačuje povaha našeho postavení, zákon našeho růstu, impuls našich minulých zkušeností”. (Úvod k Liber AL). Naše “pozice” se neustále mění a Vůle je částečně “vyznačena” povahou naší pozice. Naše “pozice” zahrnuje naše prostředí a lidi kolem nás. Prakticky jakýkoli druh artikulace Vůle – jakkoli provizorní či nejistý – musí nějakým způsobem zahrnovat prostředí nebo jiné lidi. Říci “Je mou Vůlí jíst méně” zahrnuje jídlo ve vašem okolí; říci “Je mou Vůlí být laskavý” zahrnuje vaši laskavost vůči ostatním lidem; říci “Je mou Vůlí hlásat Zákon Thelémy” zahrnuje ty, kterým hlásáte, atd. Dokonce i říci “Je mou Vůlí dosáhnout Poznání a Rozhovoru se Svatým andělem strážným” nutně vyžaduje, abyste vytvořili vhodně příznivé prostředí pro dosažení tohoto cíle. Ve skutečnosti některé z nejlepších lekcí pocházejí z toho, že jste naladěni na své prostředí a lidi kolem vás, na rozdíl od ignorování jeho významu nebo vlivu. Pokud dostáváte neustálá poselství v podobě zbytečných potíží jakéhokoli typu, je to možná lekce, jak změnit způsob, jakým se přibližujete svému okolí, místo abyste důrazněji trvali na tom, že si jdete svou cestou a na ostatní jen tlačíte.

9) Pravá vůle znamená, že se zbavíte utrpení.

Představa Pravé vůle často vede k nerealistickým utopickým představám o tom, jak vůle vypadá. Představa, že konání Vůle osvobozuje od utrpení, je nerealistická na více úrovních. Zaprvé, utrpení je v té či oné podobě vlastní existenci, nakolik všichni onemocníme, utrpíme ztrátu, zestárneme, utrpíme zranění a zemřeme. Vždy se v životě setkáme s nějakou formou odporu nebo obtíží. Neměli bychom to vnímat jako nějakou známku selhání při snaze plnit svou vůli; tyto nevyhnutelné výskyty utrpení, odporu a obtíží jsou spíše prostředkem, díky němuž se učíme a rosteme. Jak je řečeno: “Ty tedy, který máš zkoušky a potíže, raduj se z nich, neboť v nich je Síla a jejich prostřednictvím se otevírá cesta k onomu Světlu… čím větší je tvá zkouška, tím větší je tvůj Triumf” (Liber Librae). Tato představa, že “konat svou Vůli = žádné utrpení”, závisí také na představě, že Vůle je buď “zapnutá”, nebo “vypnutá”, jak bylo zmíněno v mýtu č. 3: i když jsme nějakou dobu v režimu “stoprocentní Vůle”, všichni nevyhnutelně uděláme chybné kroky, narazíme na nepředvídané obtíže nebo prostě “uklouzneme” a neuděláme to nejlepší, co můžeme. Dále, samotná touha zbavit se utrpení je v jistém smyslu myšlenkou Starého eonu: Telemité se nesnaží překonat hmotný svět, vymanit se ze samsáry nebo se dokonce vyhnout utrpení. Uznáváme realitu takovou, jaká je, aniž bychom trvali na tom, aby odpovídala našim apriorním představám o tom, “jaký by svět měl být”. Utrpení a těžkosti v životě přijímáme jako “ostrou omáčku na pokrm slasti” (Liber Aleph, kapitola 59). Domnívám se, že přesnější je říci, že plnit svou Vůli znamená zbavit se velkého množství zbytečného utrpení. Velká část našeho utrpení skutečně není vrozená nebo nutná, ale my se různými špatnými návyky a mylnými představami vystavujeme obtížím, kterým se můžeme z velké části nebo zcela vyhnout, pokud si budeme lépe uvědomovat svou Vůli a budeme na ni naladěni.

10) Pravá vůle znamená, že budete bez konfliktů.

S předchozím mýtem souvisí představa, že konat svou Pravou vůli znamená, že budeme osvobozeni od všech konfliktů. Obvykle se to zakládá na tom, že v Knize zákona stojí: “Nemáš jiné právo než konat svou vůli. Učiň to, a nikdo jiný neřekne ne” (AL I, 42-43) a Crowley napsal, že “[Zákon] zřejmě naznačuje teorii, že kdyby každý muž a každá žena konali svou vůli – pravou vůli -, nedocházelo by k žádným střetům” (Liber II). Reálně se vždy najdou lidé, kteří “řeknou ne”, bez ohledu na to, do jaké míry plníte svou Vůli, a vždy bude docházet ke “střetům”. Skutečný problém vychází z pochopení “střetu”: Pokud se střetem rozumí mezilidský konflikt v podobě nesouhlasu a hádek, nikdy to neskončí, pokud se všichni nestaneme nemyslícími automaty bez touhy, což rozhodně není cílem Zákona svobody. Podobně jako u předchozího mýtu se domnívám, že přesnější je říci, že plnit svou Vůli znamená zbavit se velkého množství zbytečných konfliktů. Velká část našich konfliktů s druhými závisí na tom, že trváme na tom, abychom věděli, co je pro druhé “správné”, na našich vlastních očekáváních a standardech kladených na druhé, na tom, že trváme na udržení pozice založené na tom, že sebeúcta a identita našeho ega je spjata s naší pozicí, a na mnoha dalších chybných krocích, které často přirozeně odpadají do té míry, do jaké se člověk soustředí na Vůli, a ne na hádky. Možná i to je jeden z důvodů, proč nás učí, abychom se “nehádali, nekonvertovali, příliš nemluvili!”. (AL III,42). Opět je poněkud staronovou představou, že svět nebo život člověka je bezkonfliktní. Domnívám se, že přijímání konfliktů a zapojení se do nich je poznávacím znamením člověka, který má mentalitu Nového aeonu, a nikoli Starého aeonu. Jak napsal Crowley: “Boj stimuluje mužnou nebo tvůrčí energii” (Duty). Dokonce i ty nejbanálnější a nejvšednější formy konfliktu, jako jsou soupeřící týmy ve sportu nebo protichůdné názory v debatě, umožňují, aby se v první řadě objevila zábava ze hry. Spíše než usilovat o to, abychom se konfliktů zbavili, bychom možná udělali lépe, kdybychom prozkoumali konflikty ve svém životě a zjistili, do jaké míry jsou důsledkem naší neschopnosti plně aktualizovat svou Vůli, abychom mohli žít plněji a radostněji.

Láska je zákon, láska pod vůlí.

Napsal IAO131, únor 2014

Přeložila Chiah, Brno 11. 4. 2023

Views: 38