Měla bych spíše mluvit o prvním zážitku, o němž jsem si uvědomila, že je okultní; že je zvláštní a že stojí mimo hranice obvyklé lidské zkušenosti. Různých pocitů a vnuknutí jsem mívala dosti už v dřívější době, protože jsem byla snivé děcko, věřící v cosi vyššího a v dramatických okamžicích puberty přísahající na dodržování idealistických předsevzetí, které, mimochodem, dodnes opravdu dodržuji. Nikdy dřív mě ale nenapadlo, že se děje něco zvláštního.
Už dříve jsem nejedenkrát psala i vyprávěla, že jsem měla velmi přísné rodiče. Ti si přáli, abych naplnila jejich neuskutečněné životní cíle a pro tyto jejich cíle jsem byla vedena, mnohdy spíše cvičena. Co si pamatuji, bouřila jsem se proti omezování osobní svobody, a nejen proti němu, a nátlaku jsem se odmítala podrobit.
Příběh, který dnes chci říci, začal když mi kamarád, který mě rád něčím obdarovával, koupil k 18. narozeninám spací pytel. Takový obyčejný, zvaný dekáč. Přešla zima, přišlo jaro. S ním se objevily toulky s kamarády, posedávání po pár brněnských hospodách nebo sezení s lahvovým pivem v parku nebo v lese. Moje příchody z toulek domů pak ale neodpovídaly představám rodičů o tom, co má dělat správná dcera, a za to jsem byla náležitě trestána – nejčastěji tím, že na mne rodiče čekali se ztrápenými výrazy až do doby mého pozdního příjezdu a pak mi sáhodlouze vyčítali, že jsem nezdárná, že o mne mají strach a já bych na ten strach i na ně měla brát ohled.
Jednou jsem nepřišla vůbec, protože se pilo až do rána a ještě jsme se kvůli čemusi poškorpili – prostě nebyl čas chodit do nejisté jistoty mého domova. Přišla jsem až druhý den z práce, a dozvěděla jsem se, co vše nesmím, jak budu čekat na maminku, aby mne z práce vodila a jak se budu hned hlásit na psychiatrii u docenta Švestky, protože jsem nezdárná a tudíž nenormální, protože neposlouchám svoje rodiče.
Ten den jsem si sbalila osobní doklady, huňatý hnědý vytahaný svetr od kamaráda, jedno tričko a dvoje spodní kalhotky a pochopitelně spacák. A ráno, když jsem šla do práce, tak jsem věděla, že už se k rodičům nevrátím. Z práce jsem nepočkala na maminku, která pracovala v témže podniku, protože já jsem jako dělnice měla do půl třetí a ona jako úřednice do půl čtvrté, ale rovnou jsem zamířila na úřad, kde jsem si přehlásila trvalé bydliště ke kamarádce, která o tom vůbec nevěděla – což tenkrát šlo. Tím rituálně začalo moje mnohaleté bydlení po kamarádech anebo tak trochu všude a nikde.
Po tomto rituálu jsem několik měsíců opravdu nikde nebydlela. Buď mne někdo nechal přespat anebo jsem měla oblíbený pelíšek na louce mezi Líšní a Podolím, kde jsem si zalézala do svého spacáku.
Jedno z nočních přespání na louce se ale neobešlo bez strachu. Ne z divokých zvířat nebo přízraků – ale z toho, že sama v přírodě hluboce zaspím do práce. Tato absurdní obava vycházela z toho, že příživnictví – tedy nechození do práce – bylo tehdy závažným trestným činem, a též ze skutečnosti, že moje maminka mne i přes změněnou situaci chodila kontrolovat, v zaměstnání mne jako dceru jedné z nadřízených úřednic neměli příliš rádi a udání mezi zaměstnanci bývala častá. Jistěže by to nebylo tak horké – ale to vím dnes.
Inkriminovanou noc jsem po zachumlání zjistila, že se mi zastavily hodinky. Byla jsem sama na louce, bylo po půlnoci – co teď? Nezbylo než se odevzdat osudu. A ráno ke mně ve snu přišla moje dávno mrtvá prababička a řekla Zuzanko, vstávej, je půl sedmé, musíš do školy, ačkoliv do školy mne budívala vždy v sedm, a já jsem si nastavila podle jejího hlasu hodinky na ruce a šla do práce. A v tu chvíli bylo půl sedmé, protože píchačky na vrátnici potvrdily, že jdu do práce akorát na sedmou, jak má být.
Všechny velké věci začínají nějakou maličkostí. Možná jsem ten večer získala prvního ochránce, možná víru v cosi vyššího, skutečně existujícího. Jestli mám hledat na své magické cestě zlomové zážitky, tento tam určitě patří – i když je vlastně úplně nevinný.
2011
Views: 63
