Jakožto analytik-amatér mám k neanalytickým formám psychoterapie nedůvěru. Připadají mi zjednodušující a mnohdy degradující člověka na prostou, jednoduše oblbnutelnou bytost. Nesympatické mi jsou směry, vycházející z behaviorání psychologie, ale ani abreaktivním školám nejsem nakloněna. V nedávné minulosti se jejich význam přeceňoval – holotropní dýchání, arteterapie, regrese nebo rodinné konstelace patřily k všespasitelným metodám, které promění a on bude na ten šup někým jiným, lepším. Že je to úplná blbost, se snadno přesvědčíte. Stačí potkat pár takto očištěných lidí, kteří zadusali minulost, prožitky a emoce hluboko do oblasti osobního stínu, a stali se usmívajícími, vždy pozitivně naladěnými, ale také netolerantními, hostilními a sebestřednými.
Terapeutickou práci s tělem jsem řadila právě mezi abreaktivní techniky. Sice jsem si přečetla nepřekonatelnou Funkci orgasmu Wilhelma Reicha, popsaná metoda ale jednak zní velmi exoticky a jednak se skutečně dá řadit mezi metody abreaktivní. Wilhelm Reich (24. 3. 1897 – 3. 11. 1957) byl žákem Sigmunda Freuda. Svoje bádání započal přijetím konceptu libida a podporou psychoanalýzy. Zpočátku se zabýval vazbou sociálního prostředí na psychologické potíže. Později se přesunul k vlastnímu konceptu tzv. charakteranalýzy. Ta se zaměřuje především na psychosomatické potíže a tvorbu tzv. tělesného pancíře, jež vzniká na základě raných zkušeností a neblahých pocitů z dětství. Zkušenosti se nevědomě ukládají v těle, které je asociuje s jednotlivými fázemi vývoje (orální, anální, genitální) a vzniká tak podvědomý reflex jakési obrany, která se může projevovat ztuhlostí svalů, otupělostí smyslových receptorů, neurózami nebo sexuálními obtížemi.
Z díla Wilhelma Reicha vyšla terapie zaměřená na tělo. Stejně se jmenuje přítomná kniha, kterou jsem přečetla sice už před nějakou dobou, ale občas se k ní vracím. Problematika tělesných obranných pancířů je zde vysvětlena na základě bioenergetiky – hospodaření těla s energií. Proudění sil může být přerušeno několika způsoby a na několika místech. Přerušení je reakcí na toxický introjekt (obvykle z dětství), tj. na poselství, zabraňující živosti dítěte, tomu, aby dítě bylo samo sebou. Introjekty mají podobu přímých zákazů (nedělej to!) nebo nepřímých poselství (když to budeš dělat, nebudu tě mít rád).
Umístění pancíře do různých úrovní těla od hlavy k nohám souvisí s charakterovými typy pacientů. Schizoidní typ je ztuhlý a nejistý, orální hubený, závislý. Psychopatický typ je ramenatý nebo obecně více nahoře vyvinutý tyran. Masochistický je malý, sporý a potlačuje hněv. Rigidní typy jsou dva – mužský, který je štíhlý, s úzkými boky (staženými análním napětím), pyšný a ambiciózní, a ženský s víc vyvinutou pánví, povrchní a emočně labilní.
Ke každé pancířované oblasti jsou podrobně vysvětlena cvičení, která s pancířem pracují. Cvičení lze dělit na měkká a tvrdá. Mezi měkká patří pomalé rytmické dýchání se současným vydáváním zvuku, pohyby očí, pozorování sebe sama ve velkém zrcadle ve spodním prádle, dělání grimas na sebe do zrcadla. Tvrdá cvičení jsou často fyzicky náročná. Jejich podstatou je uzemnění, čili navázání kontaktu s jistotou, např. výskoky z dřepu, stání na jedné noze, sezení na pomyslné židli, leh s nohama ve vzduchu. Další mají prolomit pancíř: záměrné vyvolání zvracení, dlouhodobé sledování pohybujícího se světla a orgonomické masáže svalů.
Cvičení a komentáře k nim jsou nejzajímavějším, co lze v knize najít. Je vysvětlováno proudění sil, práce s tělesnou energií, kterou poznáváme pomocí bolesti, tepla, napětí. I ve zjednodušené formě jsou cvičení účinná.
Knížka má typický portálovský vzhled s měkkou obálkou. Výklad občas působí příliš technicky, tuto nesnáz lze celkem bez potíží překonat, zvláště je-li čtenář aspoň povrchně obeznámen s psychoanalýzou a gestaltem, z nichž autor při svém výkladu vychází.
Tělo v psychoterapii, Edward W.L. Smith, Portál, Praha 2007
Views: 55
