Mám kamaráda, říkejme mu nějak originálně, třeba Q. Je to mladý, perspektivní mužík se sklony k přehánění. Často je tím zábavný, ale nutně ne vždy. Je příjemné poslechnout si příhodu, vtipnou a s jednoznačnou pointou, z jeho života. Méně příjemné je slyšet tuto příhodu každý večer. Přátelské špičkování může zpestřit den – nesmí ale přejít v rádobyvtipné navážení se a následné vítězné rozhlížení se po ostatních s výrazem? To jsem chytrej, co?
Nejhorší bylo, když jsem Q při podobné příležitosti pověděla, že svou třeskutou potřebou působit jako Mistr kazí zábavu, za niž jsme se ten večer vydali. Velice jej urazilo, že se chceme bavit i mezi sebou, nejen poslouchat jeho vynikající vtipy. Pěkně nám to všem spočítal, a to doslova. Se svým kamarádem malé Q zaplatili jenom půlku dost vysoké útraty a utekli z hospody. Od té doby se k nám neznají. Dokonce i vypůjčená cédéčka Q zdlouhavě vrací prostřednictvím druhých… úplně jako uražená třináctka.
Mám kamaráda, říkejme mu zase nějak originálně, třeba B, a ten je hrozný popleta. Všichni to vědí, jen on to neví, jak už to v těchto případech bývá. Taky je to cestovatel, a tak jej nezřídka vidím jednou za půl roku. Mám jej ráda, je to dobrý společník.
Takhle jsme se jednou po půl roce letmo uviděli. Byl zrovna mezi dvěma cestami, jen na týden mezi námi. Domluvili jsme se na kterýsi den večer. A to byla chyba. Každý totiž máme večer někdy jindy – on od 17, já od 21 hodin. Ale za větší chybu pokládám to, že se B napaprčil a už ho to nepřešlo.
Mám muže, jmenuje se Roman, ale můžeme mu říkat třeba hrrrv. Je taky emzák a bylo by nespravedlivé, kdybych jej ve svých komentářích opomněla.
Odcházeli jsme jednou kamsi do ulic. Venku pršelo jen se lilo, a to už několik hodin. Roztahovala jsem ve vchodu do domu deštník. Na co to máš prosím tě? ptal se mne se zamračeným výrazem. To je proti dešti, vysvětlila jsem. Já nevím, osopil se, na co to sebou taháš. Mně taky voda nevadí!
No jo, to je celý Roman.
Přišla jsem nedávno domů a vítal mne zamračený obličej se šrámem na čele. Po nějaké době se dozvídám neuvěřitelnou – opravdu jsem napřed nevěřila – informaci, že je to následek vysávání koberce. Ale to ještě nic není. Úplně první jeho bizarní úraz jsem zažila tenkrát, když se díval do žárovky. Spálil si špičku nosu.
S emzáky je někdy legrace.
2005
Views: 40
