Magický kruh je východiskem pro rituál. I kdybychom o magii nevěděli nic víc, než nám nabízí produkce americké kinematografie, stoupneme si podvědomě při obřadu do kruhu, když je nás víc, anebo si místo obejdeme, pokud jsme sami; možná z potřeby před obřadem obejít obzor? Nad magickým kruhem se často nepřemýšlí, patří k rituálu jaksi automaticky.
Kdo tvoří kruh vědomě, má obvykle svůj zaběhnutý způsob a nad dalšími možnostmi nepřemýšlí – není proč srovnávat. Což je škoda, protože když se sejde víc názorů, vyplynou zajímavé výsledky. Konkrétně tyto výsledky vyplynuly před pár dny okolo rozbitého stolu:
Mágové mají dva druhy kruhu. Buď jím vyznačují prostor, posvátný pro obřad. Z takového kruhu se nesmí odcházet. Kruh buď ryjí do země, jsou-li venku, nebo kreslí na podlahu. Také jej mohou vyznačit šňůrou nebo provazem. Složitější, charaktery označené a propracované kruhy bývají předkresleny na plachtě. Kruh slouží jako hranice. Za čáru kruhu nesmí nic proniknout, kruh je symbolem mágova výsostného prostoru, očištěného od všech jiných bytostí. Proto je tento tradiční kruh črtán vždy maximálně soustředěně a nesmí být porušen.
Moderní mág použije kruh, který nemá vyznačenu kruhovou hranici, ale zdůrazňuje střed. Hranice jakoby ze středu vyzařovala. Ve středu je mág a jeho vědomí, a mág má výhodnou pozici toho, kdo zasahuje stejnoměrně na všechny strany a svým vlivem působí na vše, ať už silou nebo konejšením.
Zatímco mág nejčastěji koná obřady sám, schází se pohanů k obřadu víc. Jejich kruh vyznačuje spíše společenství, symbol hranice je druhotný. Do společenství jsou rituálně přizvání bohové a jiné bytosti, jenž do kruhu vstupují, aby se účastnili obřadu společně s celebrujícími. Pohané tvoří kruh symbolickým vytýčením prostoru, jejž obstoupí; někdy prostor označí kameny nebo nahrnou zeminu. Obvyklé je povolání živlových bytostí do kruhu, ke kterému dochází před povoláním božstev. Aby mohli účastníci odejít např. na záchod, tvoří se v kruhu imaginované dveře, kterými lze projít ven. Ve středu kruhu často hoří oheň, u ohně může být oltář. Prostor je očištěn nikoliv vymítáním, ale usmířením přítomných bytostí. Některé pohanské skupiny vytyčují prostor vlčím způsobem – označkováním teritoria močí, anebo je prostor dočasně zabrán, aniž by byl ohraničen nebo jakkoliv ošetřen.
Povaha pohanského obřadu bývá nejčastěji oslavná, oproti magii, která sleduje konkrétní účel. V pohanském společenství je podstatné sdílení lidí mezi sebou i lidí a bohů vzájemně. Mág při obřadu sleduje především osobní růst a zaměřuje se na sebe, případně na jasně stanovený cíl vnější.
Pak jsou takoví, kteří své obřady nespojují s kruhem, ale s místem. Tato technika je označovaná jako šamanská. Při ní obřadník buď vytrhne svoje vědomí a vymístí je do prostoru Mimo, anebo – obdobně – svoje vědomí spojí s místem, které si vybral a vymístí se do prostorů Mimo i s místem a s ním spojenou atmosférou. Pokud je tato technika užita skupinově, používá se k přechodu do prostoru Mimo brány. To je symbolické místo, v němž každý celebrant vizualizuje přechod do jiného světa a pocitově se přeladí.
Tolik společná tvorba a teď připomenutí ode mne:
Čarovat znamená dělat čáru. Souhlásky slova čára – ČR – mají blízko ke slovu kreslit – KR. Ten, kdo čaroval, kreslil charaktery – CHR – tedy psal znaky. Ale původní čarování, čili kreslení čar, bylo i něčím jiným a souviselo s oráním.
Starověcí moudří, když chtěli založit město, nejprve poctivě a dlouho volili místo. Položili základní kámen a pak vyorali kruh, který značil hranici mezi prostorem uvnitř a místem vně. Orbu prováděl panovník, král, a pluh nebyl jen tak ledajaký, ale posvátný, vyrobený ze zlata. I dobytek do pluhu zapřažený byl zvláštně vybrán. Vysvětlením je oddělení dvou míst, přičemž má být zajištěna spojitost toho místa, které je uvnitř ohraničení. To se stává posvátným a je protikladem světa ležícího vně, jenž zůstává profánním.
Čarování, čili rytí čar, bylo o něco později spojeno s uměním psát a tedy i s obecným chápáním moudrosti. Bohem kouzel a magie byl například egyptský Thovt, který dal svému národu mimo jiné i umění psát a počítat. Každý národ má takovou osobu, obvykle božskou nebo polobožskou. Čarodějové byli vždy lidmi vzdělanými. Pro vycvičení a ovládnutí svých schopností museli často projít náročnými cvičeními, jejichž součástí bylo učení se – tedy čtení knih nebo ještě dříve stél a tabulek. Knih či tabulek, které někdo jiný napsal nebo vyryl.
V naší mytologii byl původcem písma, ale i vynálezcem pluhu Čert. O čertových vynálezech mluvíme dodnes, pouze je chápeme maličko jinak. Pod vlivem šíření křesťanství byli všichni pohanští bohové odkázání do říše zla, do pekla, a tak se tam dostal i Čert. Čerti tedy správně do pekla nepatří. Čertu etymologicky podobná je Ceres, římská bohyně úrody, která dala lidem pluh. Pluh pro orbu na poli, aby byla úroda, pluh pro zakládání měst.
Základní čárou pro oráče i čaroděje je kruh.
Kruh je čarou nekonečnou a ohraničující. Kruh KR – se vyorával, kreslil nebo vyškrabával – opět slova s hláskami KR – do země. Ve spojení souhlásek, s nimiž jsme se zatím setkali, tj. -KR, -ČR, a -CHR je velká síla. V písmeni R se dle starých učení skrývá slunce, střed a pohyb okolo něj, což nám také potvrdí tarotová karta (Crowley tarot) Slunce, která se skrývá za písmenem R, hebrejsky Reš. Reš jako slovo znamená hlavu, vědomí.
Kruh je pro mága, případně čaroděje, tedy i symbolem středu. Značí taktéž celek jeho bytosti a její celistvost. Při magické operaci stojí čaroděj v kruhu, tj. symbolicky sám ve svém středu, který je, tak jako kruh, čarou nekonečnou a přece ohraničující.
Další hravé spojení písmen, které můžeme odvodit z čarovného -KR je -HR, na něž jsme narazili v předchozím odstavci u slova „hranice“, ohraničení. Voláme „Hurá!“, na něco jdeme HRRRR, rádi si hrajeme. Hra však byla původně přípravou na válku, slovo „hurá“ nebo „hrrr“ byly bojovými pokřiky. A není příliš těžké vyvodit, že kdo si chce hrát s čarami a kouzly, musí být cvičeným bojovníkem, který se hned tak něčeho nezalekne a uhájí hranici svého kruhu.
Citát je ze Základů magie a konkrétně toto jsem psala jako jednu z prvních kapitol. A můžu po skoro 15 letech doplnit (nebo to jinde v textu knížky mám?), že kruh je obzor. Pračlověk Janeček stojí na kopečku a dívá se, kam až dohlédne. Točí se na vršku, obhlíží všechny strany, skoro jako praotec Čech, když z Moravy konečně došel na Říp :-). A vida – nad tamtím kopcem vychází Slunko, tamhle nad řekou praží z výšky a tam nad tím vrškem zapadá a tam nad údolím nikdy nesvítí… no to jsou věci, mámo Janečko, pojď se na to podívat!
Tak: máme kříž a kruh.
A za tím je ještě jedno tajemství. Nejstarší kruh nemá čtyři čtvrtky, ale dvě půlky. Je strana půlnoční a polední; je světlá půle dne a tmavá půle, protože když člověk povstal ze země jako ze snu Duchem pozvednut, rozeznával nejprve jen světlo od tmy – tak jako je rozezná, leč si neuvědomí, zvíře. Členění obzoru byl schopen až o tisíce let později. Proto se prvotní rituály mohou obracet buď ke straně půlnoci nebo ke straně poledne, a vzývají tím mnohem starší síly, než při volání východní strany, obvyklé ve středomořské (i naší) magii.
11. 5. 2014, Kunkovice u Litenčic
Views: 44
