Archiv štítku: Psychologie

První osobu jsem hledala a našla už před mnoha roky, musela bych hádat, kdybych měla říct kolika. Snad deseti, opravdu nevím. Tenkrát mezi vánočními svátky, kdy všichni užívají cukroví a televize a věštírna je prázdná, za mnou přišel vyděšený muž. Jeho dcera, která studovala v Kanadě nebo Spojených státech, to už nevím, nepřijela na vánoce domů a nemůže se jí dovolat. Měla přiletět do Prahy už tři dny před Štědrým dnem, ale v seznamu pasažérů není, takže druhý kontinent neopustila, telefon nezvedá (tenkrát byl ještě mobil vzácností o váze 5 kilo) a nikdo o ní nic neví. Tak jestli by karty nepomohly… Byla jsem zaskočená neobvyklou otázkou a netušila jsem, jak hledat odpověď. Zoufalému pohledu jsem ale neuměla říci, že nevím jak na to – tak jsem zkusila najít odpověď. Vize přišly „jako normálně“, ale byla jsem nejistá, jestli to, co vidím, je správně. Protože to bylo poprvé, pamatuji si…

Čtěte více

Byla to jedna z prvních oblastí psychologie, která mne začala zajímat. I z kusých informací, které jsem tenkrát měla (minulý režim chápal psychoanalýzu jako buržoazní přežitek), jsem získala pocit, že psychoanalýza nejen vysvětluje vznik duševních úchylek, poruch a potíží, ale také popisuje, kterak na sebe příznaky navazují a jak se vyvíjí jeden z druhého. Kupodivu jsem po letech zjistila, že jsem do značné míry odhadovala správně. Psychoanalýzu jsem pak na několik let odložila – hlavně pro její obtížně stravitelný symbolický jazyk; až později jsem se s výrazivem porovnala. A abyste se případně nenechali podobně odradit, čtěte dál…. Že psychoanalýzu založil Freud, rodák z Moravy (městečko Příbor), je asi obecně známo. Na Freuda navázalo mnoho epigonů a trochu zlehčeně se dá říci, že každý z nich vytvořil vlastní odvětví psychoanalýzy, ne-li celé psychologie. Nejznámější asi budou Jung (všichni znají..), Adler (Individuální psychologie – vše je obrana já), Fromm (psychodynamická psychologie), Kleinová,…

Čtěte více

Jakožto analytik-amatér mám k neanalytickým formám psychoterapie nedůvěru. Připadají mi zjednodušující a mnohdy degradující člověka na prostou, jednoduše oblbnutelnou bytost. Nesympatické mi jsou směry, vycházející z behaviorání psychologie, ale ani abreaktivním školám nejsem nakloněna. V nedávné minulosti se jejich význam přeceňoval – holotropní dýchání, arteterapie, regrese nebo rodinné konstelace patřily k všespasitelným metodám, které promění a on bude na ten šup někým jiným, lepším. Že je to úplná blbost, se snadno přesvědčíte. Stačí potkat pár takto očištěných lidí, kteří zadusali minulost, prožitky a emoce hluboko do oblasti osobního stínu, a stali se usmívajícími, vždy pozitivně naladěnými, ale také netolerantními, hostilními a sebestřednými. Terapeutickou práci s tělem jsem řadila právě mezi abreaktivní techniky. Sice jsem si přečetla nepřekonatelnou Funkci orgasmu Wilhelma Reicha, popsaná metoda ale jednak zní velmi exoticky a jednak se skutečně dá řadit mezi metody abreaktivní. Wilhelm Reich (24. 3. 1897 – 3. 11. 1957) byl žákem Sigmunda Freuda.…

Čtěte více

Psychoanalýza mne popichovala už před mnoha lety. Freudovy spisy jsem byla zvyklá prolistovat a zakroutit nad nimi hlavou. Připadly mi nesrozumitelné a plné prazvláštních pojmů, tvrzení a podivné hantýrky, které mne odrazovaly. Nakonec jsem se rozhodla kouzlo zlomit a pustila jsem se do jednoho z nejranějších děl – do Výkladu snů. Kniha se čte špatně, ještě mnohem hůře než můj oblíbený Jung, který je Freudovým žákem. Je poznat, že dílo vzniklo dávno, že je jednou z prvních knih o psychologii. Nejsou zde příliš časté odkazy na literaturu. Nejčastěji se setkáme s odkazy na jiné autory v úvodu knihy, i zde s nimi ale Freud vesměs polemizuje a využívá je jen jako odrazový můstek pro svá další tvrzení. Freudovy teorie jsou jeho osobními konstrukcemi, vycházejícími z jeho osobních podmínek, a z pohledu dnešních nauk – ať víc nebo míň vědeckých, se těžko uchopují. Asi takhle: Budu-li já vykládat o významu např.…

Čtěte více

4/4