Jak se hledá ztracený člověk
První osobu jsem hledala a našla už před mnoha roky, musela bych hádat, kdybych měla říct kolika. Snad deseti, opravdu nevím. Tenkrát mezi vánočními svátky, kdy všichni užívají cukroví a televize a věštírna je prázdná, za mnou přišel vyděšený muž. Jeho dcera, která studovala v Kanadě nebo Spojených státech, to už nevím, nepřijela na vánoce domů a nemůže se jí dovolat. Měla přiletět do Prahy už tři dny před Štědrým dnem, ale v seznamu pasažérů není, takže druhý kontinent neopustila, telefon nezvedá (tenkrát byl ještě mobil vzácností o váze 5 kilo) a nikdo o ní nic neví. Tak jestli by karty nepomohly… Byla jsem zaskočená neobvyklou otázkou a netušila jsem, jak hledat odpověď. Zoufalému pohledu jsem ale neuměla říci, že nevím jak na to – tak jsem zkusila najít odpověď. Vize přišly „jako normálně“, ale byla jsem nejistá, jestli to, co vidím, je správně. Protože to bylo poprvé, pamatuji si…
Co je to psychoanalýza
Byla to jedna z prvních oblastí psychologie, která mne začala zajímat. I z kusých informací, které jsem tenkrát měla (minulý režim chápal psychoanalýzu jako buržoazní přežitek), jsem získala pocit, že psychoanalýza nejen vysvětluje vznik duševních úchylek, poruch a potíží, ale také popisuje, kterak na sebe příznaky navazují a jak se vyvíjí jeden z druhého. Kupodivu jsem po letech zjistila, že jsem do značné míry odhadovala správně. Psychoanalýzu jsem pak na několik let odložila – hlavně pro její obtížně stravitelný symbolický jazyk; až později jsem se s výrazivem porovnala. A abyste se případně nenechali podobně odradit, čtěte dál…. Že psychoanalýzu založil Freud, rodák z Moravy (městečko Příbor), je asi obecně známo. Na Freuda navázalo mnoho epigonů a trochu zlehčeně se dá říci, že každý z nich vytvořil vlastní odvětví psychoanalýzy, ne-li celé psychologie. Nejznámější asi budou Jung (všichni znají..), Adler (Individuální psychologie – vše je obrana já), Fromm (psychodynamická psychologie), Kleinová,…
Tajemné síly psyché v našem těle
Jakožto analytik-amatér mám k neanalytickým formám psychoterapie nedůvěru. Připadají mi zjednodušující a mnohdy degradující člověka na prostou, jednoduše oblbnutelnou bytost. Nesympatické mi jsou směry, vycházející z behaviorání psychologie, ale ani abreaktivním školám nejsem nakloněna. V nedávné minulosti se jejich význam přeceňoval – holotropní dýchání, arteterapie, regrese nebo rodinné konstelace patřily k všespasitelným metodám, které promění a on bude na ten šup někým jiným, lepším. Že je to úplná blbost, se snadno přesvědčíte. Stačí potkat pár takto očištěných lidí, kteří zadusali minulost, prožitky a emoce hluboko do oblasti osobního stínu, a stali se usmívajícími, vždy pozitivně naladěnými, ale také netolerantními, hostilními a sebestřednými. Terapeutickou práci s tělem jsem řadila právě mezi abreaktivní techniky. Sice jsem si přečetla nepřekonatelnou Funkci orgasmu Wilhelma Reicha, popsaná metoda ale jednak zní velmi exoticky a jednak se skutečně dá řadit mezi metody abreaktivní. Wilhelm Reich (24. 3. 1897 – 3. 11. 1957) byl žákem Sigmunda Freuda.…
Počátek analytických směrů psychologie
Psychoanalýza mne popichovala už před mnoha lety. Freudovy spisy jsem byla zvyklá prolistovat a zakroutit nad nimi hlavou. Připadly mi nesrozumitelné a plné prazvláštních pojmů, tvrzení a podivné hantýrky, které mne odrazovaly. Nakonec jsem se rozhodla kouzlo zlomit a pustila jsem se do jednoho z nejranějších děl – do Výkladu snů. Kniha se čte špatně, ještě mnohem hůře než můj oblíbený Jung, který je Freudovým žákem. Je poznat, že dílo vzniklo dávno, že je jednou z prvních knih o psychologii. Nejsou zde příliš časté odkazy na literaturu. Nejčastěji se setkáme s odkazy na jiné autory v úvodu knihy, i zde s nimi ale Freud vesměs polemizuje a využívá je jen jako odrazový můstek pro svá další tvrzení. Freudovy teorie jsou jeho osobními konstrukcemi, vycházejícími z jeho osobních podmínek, a z pohledu dnešních nauk – ať víc nebo míň vědeckých, se těžko uchopují. Asi takhle: Budu-li já vykládat o významu např.…


