Sny
Moskva (úplně první zapamatovaný sen) Maminka mne vede ze školky, drží mne za ruku. Jdeme po Holasecké ulici. Díváme se vpravo. Je tam město v troskách. V šedých kusech města pod smutným nebem nejsou žádní lidé, všichni to místo už opustili. Z veliké betonové roury malým praménkem vytéká špinavá voda ze stoky. Zuzanko, to je Moskva, říká mi maminka. Pohřebiště soch (asi 1982) Dopolední slunce příjemně září na venkovskou krajinu po dešti. Na vozové cestě je ještě vidět lijákem vymletá korýtka, tráva se svěže zelená. Vycházíme z nižšího domku a nasedáme do auta; nepoznávám ani jednu osobu, ale jsme všichni v dobré náladě, jako po vydařené oslavě. Střih. Jedeme silnicí a atmosféra se prudce mění. Silnice vede zcela přímo rovnou, pustou krajinou, jejíž plochost nic neruší. Těžká, zatažená obloha nepustí ani závan větru. Po obou stranách silnice rozeznávám střepy. Jsou to lány střepů, oblých a kamenných. Jako podle pravítka…
Krabička
Temný les, na některých místech připomínající hřbitov. Temně zelená přechází do černé až šedivé nezdravé barvy. Skrz husté větvoví se s obtížema prodírá světlo, zarostlá místa jsou protkána pavučinama a cosi je v nich…brr!… cosi nepříjemného. Děsivého. Zpustlé, leckdy dlouho nepoužívané cesty se většinou křižují pravoúhle. Skoro neviditelné průlezy skrz křoví, vyšlapané nikdy neviděnými zvířaty, obcházejí ta nejnepříjemnější místa a tvoří zkratky mezi o něco vlídnějšími místy. Les přiléhá k velkému domu, kde jsme zavření. Na dům navazuje zeď, která má park obkličovat, jež se ale po pár desítkách metrů ztrácí. Do cihel vrůstá spletitá, podivné tvary nabírající a stále neprostupnější divočina, jak se park mění v neproniknutelnou spleť stromů. Tady se chodíme bavit, tady je náš život; a cesty, cestičky, úseky, na nichž svítí sluníčko a zpívají ptáci, stejně jako strašlivá, jakoby z cizího světa vsáklá místa, výhrůžně tichá a nepříjemně páchnoucí kanálem, dobře znám. Do tří odlehlých koutů…
O hadu Svinovači
Procházeli jsme s H, všemi dětmi a několika dalšími lidmi zajímavou krajinou. Okolo obdělaných polí rostl plevel, z kopců se otevíral výhled daleko do kraje, kterému pozdní léto a mírně podmračné počasí dodaly zdání klidu a odluky od civilizace. Přišli jsme jakoby podruhé na místo na kopci, kde stála nelidsky obrovská železná konstrukce, snad základ budoucí továrny. Jí prorůstal stejně nelidsky vysoký štíhlý tovární komín. Byl nový, ale už se z něj kouřilo. Konstrukce napodobovala tvarem obrysy domu a budila dojem starého i nového zároveň. Nosníky zapuštěné do země byly mírně obrostlé bodláčím, stavba ale nebyla ještě hotova. Podivili jsme se tomuto místu a chvíli postáli na mírném návrší, kde se stavba vypínala. Vydali jsme se dál mírně travnatým povrchem a polňačkou, H tlačila kočárek s Bobíkem, děcka dováděly, H manžel něco povídal dalším mužům… Přišli jsme k chladící věži, podobné věžím atomových elektráren. Nikdy jsme nebyli tak blízko. Zprava…
