Můj první rituál
Je to už hromada let. Magii jsem tenkrát vůbec nerozuměla, psychologický um mi byl nejmíň z 95% taky ještě cizí. Nejmíň rok jsem bydlela ve vyhlášeném brněnském kéru, teď by se řeklo sqatt, s několika dalšími přáteli; lidí všude plno, veselo a živo od rána do rána. A zjara nás nenadále vyhodili. Neměli jsme kam jít. Bydlela jsem částečně jak kde, částečně zpátky u rodičů. Moje dny zešedly, najednou bylo všude prázdno. Pár týdnů po našem neslavném konci mne napadlo vykonat magický rituál. Jeho účel mělo být povolání pomocného ducha, který by mi bezkrevný až smutný život učinili veselejší. Ač jsem o magických naukách neměla sebemenší povědomí, vytvořila jsem si rituál logicky správně, se začleněním čtyř světových stran a čtyř živlů a se závěrečnou evokací jako bodem uprostřed. A rituál se zdařil. Hned ten večer jsem měla zcela nezvyklé vize. Začala jsem slyšet praskání, kroky, v rozích bylo tušit stíny…
Můj první okultní zážitek
Měla bych spíše mluvit o prvním zážitku, o němž jsem si uvědomila, že je okultní; že je zvláštní a že stojí mimo hranice obvyklé lidské zkušenosti. Různých pocitů a vnuknutí jsem mívala dosti už v dřívější době, protože jsem byla snivé děcko, věřící v cosi vyššího a v dramatických okamžicích puberty přísahající na dodržování idealistických předsevzetí, které, mimochodem, dodnes opravdu dodržuji. Nikdy dřív mě ale nenapadlo, že se děje něco zvláštního. Už dříve jsem nejedenkrát psala i vyprávěla, že jsem měla velmi přísné rodiče. Ti si přáli, abych naplnila jejich neuskutečněné životní cíle a pro tyto jejich cíle jsem byla vedena, mnohdy spíše cvičena. Co si pamatuji, bouřila jsem se proti omezování osobní svobody, a nejen proti němu, a nátlaku jsem se odmítala podrobit. Příběh, který dnes chci říci, začal když mi kamarád, který mě rád něčím obdarovával, koupil k 18. narozeninám spací pytel. Takový obyčejný, zvaný dekáč. Přešla zima,…
Když jsem byla úplně malá
Mezi své první vzpomínky počítám tu, kterak jedu s babičkou v kočárku a pořád ji zlobím. Mám nízký sporťák, jsem přivázaná dětskými kšandami a chvíli chci být na kolenou a koukat dopředu, chvíli na zadku a koukat na babičku. Je teplo, babička má barevné letní šaty. Jedeme po Holasecké ulici, svítí slunko. Ve druhé vzpomínce mi někdo zavazuje boty. Sedím na stoličce před dveřmi do kuchyně, půjdu si hrát na dvůr. Mám na sobě dětské tepláčky – jich se právě vzpomínka týká. Vidím svoje nožky, oblečené do tmavěmodrých tepláčků s bílými tečkami. Tepláčky mají lacl a dole jsou do gumičky. Nedávno jsem našla fotku, kde je mám na sobě, jsou mi tam maximálně dva roky. Vzpomínám, že jsem měla dvoje tyto tepláčky – modré a temně červené. Ještě jeden kus oblečení z dětství mi vystupuje před očima – ale to už bylo později. Na fotkách na oslavu mých pátých narozenin…
Psychoterapeutický vtip
Vítězoslavný výkřik narcisty v terapii: Vy jste mne, pane doktore, vůbec nepochopil! (Podle Jana Sterna). Views: 39
Emzáci jsou taky lidi
Mám kamaráda, říkejme mu nějak originálně, třeba X. Slibuje několik let vydání takového zajímavého pojednání o vztazích mezi symboly. Slibuje, ale zatím z toho nic nebylo. Když mi milý X před víc než deseti roky důrazně doporučil, abych se naučila anglicky, zle jsem se na něj zamračila. Potom jsem se naučila anglicky. A tak, když nevydal ten zajímavý spis, mu povídám: Okopíruj mi prosím anglickou verzi. Čekala jsem nějaký ten rok, práce i čtení dosti, aktuální to nebylo. Přišla jsem za ním v únoru a říkám mu: Slibuješ mi dlouho ten originál zajímavého spisu, mohl bys mi jej příští týden donést? Říká na to: Já ti jej donesu. Příští týden se ptám: Máš pro mne ten originál zajímavého spisu? Nemám, dí na to on, donesu ti jej příště. Dobře, říkám já, připomenu ti to mailem. Před setkáním píšu mailem: nezapomeň mi, prosím, vzít ten originál zajímavého spisu. Dík, Z. Přichází…
Být jako emzák…
Mám kamaráda, říkejme mu nějak originálně, třeba Q. Je to mladý, perspektivní mužík se sklony k přehánění. Často je tím zábavný, ale nutně ne vždy. Je příjemné poslechnout si příhodu, vtipnou a s jednoznačnou pointou, z jeho života. Méně příjemné je slyšet tuto příhodu každý večer. Přátelské špičkování může zpestřit den – nesmí ale přejít v rádobyvtipné navážení se a následné vítězné rozhlížení se po ostatních s výrazem? To jsem chytrej, co? Nejhorší bylo, když jsem Q při podobné příležitosti pověděla, že svou třeskutou potřebou působit jako Mistr kazí zábavu, za niž jsme se ten večer vydali. Velice jej urazilo, že se chceme bavit i mezi sebou, nejen poslouchat jeho vynikající vtipy. Pěkně nám to všem spočítal, a to doslova. Se svým kamarádem malé Q zaplatili jenom půlku dost vysoké útraty a utekli z hospody. Od té doby se k nám neznají. Dokonce i vypůjčená cédéčka Q zdlouhavě vrací prostřednictvím…
